Jen hlupák prý udělá stejnou chybu dvakrát. Nám s Číňanem ale předloňský triumf (kdy jsme jako jediná loď ze sedmi dojeli z Lenory až do Mělníka) natolik stoupl do hlav, že jsme hned po vylízání ran začali vymýšlet ještě krutější nonstop maratón Vyšší Brod - Děčín. A že pojedeme jako poštovní loď s pytlem lehčí korespondence, aby se nesmysl akce přelakoval jakýmsi účelem. Termín kolem letního slunovratu zaručí nejdelší denní světlo, bude snad i teplo a rozhodně víc vody než v září.

Rok se překulil, najednou je tu konec jara a přípravy žádné. S tou poštou to asi nebyl nápad nejlepší. Nejenže by nám ji nikdo nesvěřil, ale každé kilo navíc by nám začalo brzy vadit tak, že bychom cestou cpali dopisy do lahví - vždyť někam doplují, mají přece adresy.

Jak se blíží den D, stanovený na 20. června, dotváříme ještě trasu. Číňan prosazuje prodloužení do Hřenska, ať je ten kros republikou kompletnější, načež si já nenápadně prosazuju start v Lenoře, ať se to dá hezky poměřovat s maratónem podzimním. Celkem tedy 504 km - prvních 396 do Mělníka už známe a na zbylých 108 po Labi jsme zvědaví.

Přípravy začínají vždy stejně: kde vzít třetího nadšence do posádky. Zase s námi nechce na tak atraktivní akci nikdo, přestože má zaručenu doživotní popularitu, přízeň dam a závist svalovců. A to jsem měsíc před startem obeslal mejlem všechno mně známé vodáctvo, vyvěsil výzvu v loděnicích a poslal to do našeho kultovního časopisu Kanoe - Raft - Kajak.

Nakonec jednoho nebohého ptáčka lapám - nevlastní synovec a zároveň můj zaměstnanec Jirka prostě nemá jinou volbu. Ještě teď slyším jeho chabou obranu "Já bych teda jako moh, ale kdyby jen trochu chtěl někdo jinej, já bych radši nejel..." Takže jede.

A co loď? Kdo že jí u nás ještě plácá ze starého dobrého laminátu? Už to mám - klasické Orlice, dosud na dlouhé štreky nepřekonané - ty přece dělá poslední mohykán Jirka Mačkal ve Střížově! Objednávka zní: žádné extrabuřty, standardní vrstvy ze skloťáku bez kevlaru, jen šprajcy chci pro spáče dál od sebe. Hlavně rychle, za 3 neděle jedem.

Trénink? Kde na něj vzít čas? Asi bude těžko na bojišti, když jedu jen jednou po Malši k "dubu" a jednou s novou krasavicí ve žlutém hávu (jako lodí, pozn. aut.) ze Římova do Budějc. Pak na mně sedá katar průdušek, tak nic, snad to za týden do dne D přejde.

Mí parťáci se drží pravidla vrcholových sportovců - 14 dní před závodem už netrénovat. Aniž by ovšem předtím začali...

Alespoň technicky budeme letos na výši - na nové lodici pěkná plachta pro spáče, rovná podlážka z polystyrenu a pro záznamy diktafon. Pádla jako loni - lehoučké speciály z Laminexu, které nemají chybu. Kdo by také zvedal nějaký kyj ve čtyřech dnech 72 600krát? A to nás čeká!

Den D - středa 20. června 2001 je tady, odvolat to nelze i když pojedeme sami, hozenou rukavici nezvedl nikdo. Deníček sice nevystihne všechno, ale nechme jej hovořit.

Středa 20. 6.

16:30 (0 km) - start na Vltavě v Lenoře. Řeka má pod sjízdný stav jen 15 cm, proti loňsku na Soumarák snad víc pojedeme, než půjdeme. Jarda Mikeš - správce kempu nám do diktafonu potvrzuje místo a čas a Číňan ze mne mámí proslov. Říkám mu jen "nekecej a pádluj" (což je slogan napsaný na zádi lodi) a hned usedáme do přetížené orlice a vzhůru dolů. Kromě uvedeného prohlášení máme ještě na přídi velmi nabubřelý nápis LENORA - HŘENSKO NONSTOP.

Mimo nás tří se dává do pohybu jídlo na 4 dny a celkem asi 23 litrů pití. Ponor máme úctyhodný, ale přece jen víc jedeme, než kráčíme.

17:20 (6 km) - Soumarský Most. Na tábořišti je dost vodáků, ale k našemu zklamání si nás skoro nikdo nevšímá, mládenci hledí do očí svých panen a my jak mezci dřeme dál.

Meandry kolem Mrtvého luhu nejsou pro náš parník zrovna to pravé. Jak se tak s Jirkou v zatáčkách lopotíme, "spící" Číňan nás oblažuje hlasitou meditací, co všechno se nám může cestou podělat tak, aby to vedlo k ukončení plavby. Nic převratného na dané téma jeho vědecký mozek nenapadá, takže se nakonec zamotává do jakýchsi množin zničených pádel, lodí a jezdců, aby vzápětí usnul jak špalek, ruše večerní poetické ticho čarokrásné šumavské přírody příšerným chrápáním.

21:10 (32 km) - Nová Pec, průměrná rychlost asi 6,6 km/hod. je slušná. Lipenské jezero (34 km) zvládáme za 5,5 hodin díky bezvětří a relativně čerstvým silám, průměr 6,6 zůstává stejný navzdory lehkému nočnímu zabloudění před Frymburkem. Měsíc je totiž v novu, takže je tma jak v tom ... v tunelu.

Čtvrtek 21. 6.

2:40 (66 km) - hráz Lipno, kolejda pod loď a 11 km pěšmo do Vyššího Brodu. Na červen je příšerná zima, typujeme to nanejvýš na 3° C. Navíc padla mohutná rosa a na co sáhneme, je mokré a nechutně studené. Cestou před čtvrtou ranní svítá a tak se můžeme jen divit, jak je kemp natřískán vodáky.

4:25 (77 km) - Vyšší Brod, snídáme společně a asi v 5:10 odplouváme do půvabných ranních oparů slibujících pěkný den. Herbertovskou "šupnu" i kanál sjíždí Číňan sám, stejně jako nově udělanou šlajsnu v Rožmberku. Zde drobet nezvládá přistání, bourá špicí do navigace a já jen tiše slzím počítaje první šrámy na naší miss Vltava.

10:20 (111 km) - Český Krumlov, Spolí (jez s krytou lávkou). Jak sem tak dojíždíme, jsme svědky dost příšerného úkazu. Asi 500 lidí najednou se v kempu rozhodlo (nebo jim bylo nařízeno - jsou to většinou školáci) dát lodě na vodu. Viděli jste v televizi, jak skáčou stovky tučňáků do moře, když se blíží lední medvěd? Tak to přesně vypadá. Lavina nebere konce. Naštěstí se nedávají hned do pohybu k jezu (aby ho v celé šíři beznadějně ucpali), nýbrž se líně shlukují do part připomínajíce mastná kola na polévce. Ještě pár lodí a půjde po nich řeka přejít suchou nohou. V hrůze, že nás ta masa rozdrtí, se proplétáme jako lasice zbytkem splavných skulin a bez váhání prcháme za jezem pryč. Jen ještě stačíme zaregistrovat, jak se v místě našeho přetahování dává do pohybu vlna asi 50 lodí - hele tudy to taky jde! - a pak už jen uvažujeme, co je to za nový šílený fenomén, tahle masová vodní turistika. Půjčovny lodí snad jedou napůl v zisku s učiteli tělocviku, kteří odmítají vzít na vědomí, že v Čechách je touhle dobou splavných ještě hodně řek jiných. Zřejmě v tom byznysu figurují také majitelé desítek hospod podél Vltavy až do Budějovic, jiný důvod v tom děsivém (a to ještě předprázdninovém) ucpání řeky nevidím.

12:30 (127 km) - Zlatá Koruna. Byl jsem doteď spící, ovšem buzen bouráním do šutrů, kterých se i přes lepší vodní stav vždycky pár najde. V mrákotném spánku jsem sledoval zajímavý dialog háčka s kormidelníkem: "Vidíš ho?" - "Jo, vidim" a prásk, rána do balvanu. "Bacha šutr!" - "Co?" a zase bum do něj, a tak dále. To by bylo, aby si někdo odpočíval a jiní zbytečně kličkovali mezi kameny, když se dá jet krásně rovně...

15:15 (146 km) - přetahujeme jez v Březí, svačina jako vždy ve stoje - tedy v postoji nyní velmi žádaném, protože zadky už začínají protestovat.

17:00 (157 km) - České Budějovice, Dlouhý most.

Konečně diváci! Jsou celkem tři: maminka Jirky (přinesla bochník chleba a každému nanuka), moje dcera a Honza z naší loděnice. Ten se přihnal na sjezdovém singlu v rámci tréninku (nedávno byl mistr republiky) a zvědavě okukuje vybavení, protože je jedním z mála mladých orlů, kteří chtějí dálkoplavbu zkusit také. Pojedou prý v srpnu jen "krátký sprintík" Lenora - Praha v klasické sestavě tří lidí na kanoi, ale vsadili se se dvěma kajakáři, že ti pojedou na sjezďákách - kdo bude v Praze první. Kajakáři budou makat dokud to půjde, pak si dají "chrupku" a pojedou dál. Bude to tedy opravdový závod - přidá se ještě někdo? Jak dopadne se neodvažuji odhadovat, ale vsadím spíš na týmovou spolupráci na kanoi, kdovíkam opuštěné kajaky v noci zabloudí...

Jen tak na okraj - maminka Jirky nám sdělila, že o nás dnes mluvili v relaci Radiožurnál, kam chceme dojet a že prý na to máme 100 hodin. Marně přemýšlíme, kdo to tam dal, jen já jsem předběžně informoval regionální redakci MF DNES mejlem (který nikdo nepřevzal, jak jsem se dozvěděl později).

23:00 (186 km) - přehrada Hněvkovice. Idylka skončila, od Purkarce foukal hnusný protivítr a dalo se do deště. Kousek pod hrází (asi 500 m) nám komplikuje život jez vynechaný v kilometráži. Je pod ním mělčina až ke břehu a nikomu se nechce do vody. Nakonec se jako vždy jeden obětuje, aby náš tanker i se suchonohými kolegy oderval do hloubky.

Pátek 22. 6.

1:45 (196 km) - hráz Kořensko, začátek pověstného Orlického trháku (55 km). Je celkem teplo, nálada dobrá, bezvětří.

Asi jí bylo zbytečně moc - do rána třikrát prší. Kolem osmé snídáme na přístavním molu pod hradem Zvíkov a natahujeme zkřehlé údy proti sporému rannímu sluníčku. Zase jako vždycky po útrapách přichází zlepšení - před Žďákovským mostem se zvedá větřík do zad.

Tady mám první - a tentokrát jediné - vidiny z nevyspání. Nad hladinou vidím hejna vlaštovek (není tu jediná) a pak žebřík z vody k chatě na břehu (která tu rovněž není a u břehu jen změť křoví).

Pod orlickým zámkem přechází vítr do boku a pak přímo do protisměru - noční to můry každého vodáka. Časem sice mohutní, ale stává se milosrdnějším bočákem, který je zase dost náročný na udržení lodě ve směru.

5 km před hrází už fičí skoro regulérní zadák takové síly, že mají rostoucí vlny bílé čepice. Začíná to být - jak říkáme my lingvisté - "ohne sranda", protože už místy nabíráme a já na kormidle zoufale bojuju ve snaze mířit špicí dopředu. Jirkovi na háčku se to moc líbí, protože A) na každé druhé vlně pěkně surfujeme a B) nevidí dozadu. Tam by spatřil A) jak voda olizuje loď milimetr pod borty a B) bledého Číňana, který má spícího a tiše trpí A) pomyšlením na čochtana uprostřed jezera (stejně jako já) a B) žaludečními potížemi z šíleného houpání.

12:00 (251 km) - konečně přehrada Orlík!!! Pan liftboy z nás moc radost nemá, protože zrovna natírá výtahovou klec, ale bere nás. S tím prý musel počítat a barvy má prý k potopení ještě před zaschnutím vhodné.

Pod hrází v Solenicích jsem se těšil na něco teplého v hospodě. Tentokrát to nevyjde - Jirka do ní nechce a my se solidárně přidáváme. Kupuju si aspoň (ze zdravotních důvodů) jogurt, to by bylo, aby to pořád nešlo.

Ve 14:30 (261 km) už jsme (po srandovních 10 km) na Kamýku. Tady se také natírá - tentokrát transportní válečky pro vytažení lodě z vody, takže hezky "do teplejch" a nahoře na podvozek. Moje láska k dráze zde dochází naplnění, protože se jede pod hráz po kolejích - paráda, i malinká výhybka tu je! Ano, i svěrače se uvolnily, jak je krásně na tom světě!

Řeka dál chvíli i teče, ale brzy už je tu vzdutí Slap - druhého obávaného voleje v délce 43 km. Jak tak míjíme rybáře, díváme se, zdali se oni dívají na náš cíl inzerovaný na přídi. Většinou jejich nepřítomný zrak sklouzne po lodi bez zájmu, ale už se našlo i pár takových, kterým ta hrůza došla. Trochu zkoprní, tiše hvízdnou a pak se zeptají - to myslíte vážně??? Když jim řekneme, že ano a že chceme být ve Hřensku v neděli odpoledne, malinko se zapotácí a ihned nás zvou na panáka nebo aspoň na pivo. S díky odmítáme - alkohol je v téhle akci skutečně mimo diskuzi. Dehydruje a vysiluje, prostě se nemůže. Placatku kořalky máme taky, ale jestli z ní za dva dny ubyly dva loky na zahnání nočního chladu, je to moc. Pivo sice vezeme rovněž, ale i to ubývá nedůstojně pomalu...

22:15 (304 km) - Slapy. Občas trápil protivítr, ale bylo i hezky. Do hospody nad přehradou zase Jirka nejde - radši si v telefonní budce 10 minut vrká se svou milou - tiše s ním trpící v Mnichově.

Zatímco jsme my s Číňanem sváděli zesláblýma rukama nerovný boj s vahou půllitru čaje, trpěli v úděsném kraválu techna a odháněli opilce, Jirka prý venku viděl odhalená prsa dívky - právě odmítnuté jednou holohlavou svalnatou náušnicí uvnitř. Tak moc ho ta nešťastnice chtěla, že před ním klečela v hospodě na zemi a pak - zhrzena odmítnutím - se jala venku ukazovat kamarádce, že na tom snad není tak špatně.... Ještě že nám náš motor neodvábila!

Sobota 23. 6.

Po 1,5 km chůze po silnici vyrážíme kolem půlnoci na Štěchovickou dřímající lagunu.

8 km klidné jízdy v sevřeném strašidelném údolí je náročných jen "na morál", ve skutečnosti je v užším korytu v noci lepší orientace z odlesku od oblohy. I tak bereme zavděk na jednom sporném místě nočním pocestným, který nám na dotaz kudy dál na Štěchovice nejdřív řekl "rovně přes kopec"! Teprve po sdělení, že nám to půjde blbě, když jedem na lodi, udává směr - no tak doleva, nó...

1:00 (312 km) - hráz Štěchovice. Ta se přepachtí s kolejdama vpravo po chodníku - pozor na kanály záludně číhající na dně louží!

Důležitá informace pro ev. následníky a vůbec notorické dálkopádlisty: 2 km pod přehradou, čili 300 m za silničním mostem ve Štěchovicích je na levém břehu benzínka Petra s celonočním provozem. Bylo jim v půl druhé ráno sice trochu divné co tam dělám s pádlem (musel jsem s ním mydlit kopřivy, abych se vůbec vydral z lodi) a čelovkou na hlavě, ale baterie do foťáku mi s klidem prodali.

4:00 (325 km) - hráz Vrané. Po 12 km klidné jízdy zase pár set metrů na kolejdách a hurá do naší zlaté stověžaté. Cestou zase prší, ale jen tak, aby nám bylo jasné, že to má Medard stále pod kontrolou.

V Modřanské retardéře je mi trochu líto zimou vibrujícího Jirky, který právě vstal a hned ji se mnou musí sjet. Jak mu tak vítr zafičel kolem uší (loď tu dostane hezký švunk) a měli jsme těsně před nabráním, na chlad rázem zapomněl.

6:00 (337 km) - Kotva Braník! 337 km za 61,5 hodiny, slušný čas, kterým by nepohrdl ani zakuklený závodník Honza Šup.

Při průjezdu kolem Ferdyšova sloupu v loděnici KVaS vzdáváme hold tomuto dosud žijícímu zakladateli tradice splutí Soumarský Most - Praha. Loni se jelo počtrnácté a on, nenapravitelný šílenec je vždy účastníkem. Počítám, že až zemře, bylo by pouhé pochování na Olšanech zneuctěním jeho památky. Navrhuji jej připoutat k jeho cílovému kůlu, vhodit na Soumaráku do vln a stopnout mu čas, kdy jej Vltava donese sem.

Praha nás vítá zprvu pár paprsky slunce, ale pak se zatahuje a je dál zima a nevlídno.

V 7:30 (342 km) snídáme na špici Slovanského ostrova, kam nás zahnal nerudný správce kachnami zaneřáděného trávníčku pod navigací za Národním divadlem. Jsou tu tři flámem zesláblí mladíci - dva hoši a dívka, polehávající po trávě s lahvemi piva. Naši činnost naprosto nechápou, jen jeden bystře vydedukoval, že asi někam jedem lodí, když už jsme na ní přijeli.

Štítkovský jez pod Jiráskovým mostem jde vlevo skoníčkovat, zato Staroměstský je nutno obtížně přenést už na konci Smíchovské plavební komory po schodech. To už jsem osobně tak groggy, že - jak jsem se na Prahu těšil - usínám v lodi hned pod Karlovým mostem a probouzí mě násilně až na Štvanici.

10:30 (350 km) - Trojský jez. Máme jen půlhodiny zpoždění oproti plánu. Zavinil to ostrý protivítr, který fouká už od Libeňského mostu, ale také složité přenášení Štvanického jezu na špičce ostrova.. Bohužel se nám vichr do tváří opírá i dál a v Podbabě jsme díky jemu svědky zvláštního úkazu.

Proti nám právě projel tlačný remorkér s pískem a za ním se valí obrovské příčné vlny skoro přes celé řečiště. Větru se vlnky asi moc líbí a tak je udržuje v neměnné (nám málem osudné) výšce ještě asi o 1,5 km dál. Kdo neviděl, neuvěří.

12:15 (359 km) - jez Klecany, převoz vpravo po krátké asfaltce. Doplňujeme vodu do kanystru a jedeme vstříc zlatému hřebu cesty.

Jak se tak plížíme v rádoby závětří podél břehu, ejhle! Na louce stojí tranzit a u něj asi 60 lidí, kteří když nás zahlédnou, začnou nadšeně řvát "Už jedóóóu!!!"

Tak. To přece musí být posluchači Radiožurnálu, kterým Číňan mobilem průběžně podává zprávy, kde už jsme! No těbůch. Co jim rychle říct? Na co se budou ptát? Neuděláme ostudu? Zaplavuje nás vlna nejistoty a zároveň úžasně hřejivý pocit, že přeci jenom nejsme někomu lhostejní. Trochu nás mate, že se nás ptají - neviděli jste raft? A jak tak přemýšlíme, jestli jsme nějaký zahlédli, začíná se nám ten vítací výbor jevit nějak divný. No jo, vždyť jsou všichni - až na paní, co křičela ahoj a ještě asi dvou chlapů - mentálně zpoždění! Sice se mile usmívají, ale tohle postižení bohužel nezapřou. Konečně nám to dochází. Ve stylu Přeletu nad kukaččím hnízdem je vzali ven a rovnou k projížďce na gumáku! Interview asi nebude, setkání končí a za dalšího halasného "Ahóóóój!" se rychle vzdalujeme. Je nám trapně, ale o kus dál už řveme smíchy - to když Číňan prohlásil, že je rád, že konečně poznal posluchače Radiožurnálu...

Někde před Řeží ale přišla skutečná morální podpora. Na kolech nás dohnali Vojta Jančar s Dášou a Petrem! A že nám fandí a že přivezli noviny, kdybysme si chtěli z nudy číst. Zvou nás na pivo, ale my nechceme, i tak to bylo velmi milé.

14:15 (369 km) - jez Dolany. Po betonu vpravo od koruny jezu ke schůdkům.

- jez Miřejovice. Za stálého protivětru, který hbitě eliminuje jakýkoliv náznak proudění, se dostáváme k jezu, kde jsme loni v noci v prudkém lijáku asi hodinu hledali cestu k přenesení lodi. To už jsme ale na říčním kilometru 18, tak blizoučko do Mělníka na soutok.

17:10 (385 km) - jez Vraňany, poslední na Vltavě. Za uplynulých 24 hodin jsme ujeli "jen" 110 km, ale sem už jsme měli 10 km vítr v zádech a odtud dál to navíc teče! Zase se ukazuje, že odvážným přece jenom štěstí přeje...

18:30 (396 km) - SOUTOK S LABEM! Tak jsme ještě srazili loňský čas. Tehdy v září jsme zde končili za 78 hodin a dneska těch 396 km z Lenory máme za 74.

Neděle 24. 6.

Do Děčína nám chybí 108 km (kilometráž odtud stoupá) a 6 jezů. První dva se mi ztrácí v oparu polospánku, jen si pamatuji, že bez mojí ďábelsky svítící halogenové čelovky by se nám přenášení a nasedání dost špatně hledalo. Většina jezů byla sice osvětlená, ale některé velmi spoře - jen aby se nepřehlédly - takže silná baterka je opravdu užitečná.

Jak si tak pěkně v rytmu pádlujeme tmou, někde před Roudnicí přichází dva zážitky.

Nejdříve nás napadl labutí samec. Měl asi špatnej den, dostal v hnízdě vynadáno, tak si řek, že si na někom zchladí žáhu. Přiřítil se kolmo k nám, jak nízko letící řízená raketa a s divokým syčením dopadl asi 5 m od lodi. To jsme si ještě mysleli, že jen nějak nezvládl pilotáž a jedem v klidu dál. Jenže on nám dal fóra asi 100 m a nalétá na nás znova! A zase jak střela s plochou dráhou letu, asi jen 2 m nad vodou. To už mám docela strach a otáčím se s pádlem proti, tak pojď, my se ale budeme bránit. Zase žuchnul s úděsným syčením kousek od lodi, krk bojovně natažený dopředu. Honem pryč, než si to zase rozmyslí, prý dokáže křídlem zlomit ruku...

A zase si hezky plujeme pěknou hvězdnatou nocí po zrcadlové hladině, jen občas o sobě dá vědět jedovatě studená bríza, samozřejmě proti nám. To vždy radši mířím ke břehu do závětří, jenže najednou - co je to za kravál? Na břehu se rozeřvala nějaká pípadla, aha udělali jsme rybářům "úlovek"! Když už Číňan vpředu zkouší sundat vlasec zachycený kolečky, ozve se zlověstné šplouchnutí - prut je ve vodě - a hned nato nadávky rozespalých lovců. "Co jezdíte kurva tak blízko břehu?" - "A co vy volové lovíte v noci?" snažím se kontrovat, ale nakonec brzdíme, udice je uvolněna a dotazem zjišťujeme, že prut mají.

1:30 (423 km) - jez v Roudnici nad Labem je špatně vidět kvůli odleskům světel města. Když se ale opatrně přiblížíme ke startovnímu molu slalomového kanálu, je vyhráno, přesun po asfaltu je hračkou. Do kanálu sjet ani nešlo, protože na jeho začátku na noc vysunují zábranu, aby tam podobný blázen jako my nesjel.

4:30 (437 km) - jez České Kopisty, bezvětří, jasno, ale dost zima.

6:20 (445 km) - předposlední jez v Lovosicích. Co takhle konečně zkusit zdymadlo? Necháváme Jirku spát v lodi, jen ho trochu líp přivazuju, aby ho nevcucnul jez a vydáváme se s Číňanem někoho přemlouvat, aby nás pustili plavební komorou.

Musíme vypadat v neděli půl sedmé ráno jako naprostí cvoci, ale paní jezná, která se tu náhodou mihla, kupodivu souhlasí - tak si najeďte do té menší komory! Hurá! Honem pro loď a cestou potměšilá domluva, že Jíru probudíme teprve až budeme klesat mezi vraty. Ještě rychle dokumentární foto a zpátky do lodi. Probuzeného Jirku ovšem ta převratná událost nijak nevykolejila, takže s námi opouští majestátní dolní vrata za znuděného zívání jakoby tu jezdil každý den.

O kus dál v krásném slunečném ránu snídáme, čaj z automatu v benzínové pumpě je jak královský mok. A pak zase většinou proti větru a už dávat pozor na velká plavidla, začínají se hemžit.

11:30 (465 km) - poslední jez Střekov má rozměry slušné přehrady, výška 8 m hovoří za vše. Namlsáni posledním úspěchem se ptáme i zde na zdýmnutí, ale museli bychom prý čekat nejmíň hodinu. To ne, kolejda tedy naposledy pod loď a šlapeme.

Ústím nad Labem se jen proženeme, řeka už tu pěkně proudí. Zbývá nám posledních 40 km, takže je nejvyšší čas mobilem zvednout Majku v Budějovicích, aby pro nás vyrazila. Tím považujeme program za natolik uzavřený, že asi 2 km vůbec nepádlujeme a jen měříme rychlost proudu. Všechny ty Malše, Otavy, Lužnice, Sázavy, Berounky, Úpy, Metuje, Orlice, Jizery a Ohře se tu valí v úctyhodném průtoku nějakými 5 km za hodinu.

15:45 (490 km) - Děčín. Když jsem rozesílal výzvu všem šílencům, ať jede někdo s námi, ze srandy jsem na závěr časového rozvrhu napsal:

"16:00 - Hřensko, autogramiáda, mažoretky, TV Nova, zvracení únavou, konec!!!" A co tu nevidíme? Ulicemi děčínského nábřeží pochodují kapely s nejméně dvaceti útvary mažoretek!

Asi tu nebudou, pravda, kvůli nám, ale i tak je to milý pohled. Vylézáme z lodě a s pádly v rukou se mezi ně nenápadně mísíme, abychom pořídili fotku, které nikdo neuvěří. Daří se, ještě jim předvádím kajakářské rozcvičení, jako že také umíme točit nástrojem jako ony.

Pak už jen pár záběrů a je tu v 16:30 (504 km) - Hřensko!!! Za huronského řevu zajíždíme až pod most do Kamenice, závěrečné foto a KONEC!!! Dokázali jsme to!

Takže jsme těch 504 km vzdálenosti a 640 m výšky z Lenory sem překonali přesně za 4 dny, tedy 96 hodin - v průměru 5,25 km za hodinu. Dvě piva nás málem položí, ale to už je tu Majka, naložit a omdlít.

Úžasná loď to přežila téměř bez šrámu, když nepočítám trochu odřený kýl a nějaké čáry od kamenů - ale jen v laku. Pádla také vydržela a nakonec i my. Nikoho "nevzala" záda, nikdo nezkolaboval, ponorková nemoc nás nedostala. Jirka jel v rukavicích a má ručičky jak dáma, my jsme jimi pohrdli, ale moc puchýřů si také neodnášíme.

A PROČ TO DĚLÁME? Odpovím slovy Reinholda Messnera, který byl dotázán, proč na ty osmitisícovky pořád leze. "Protože jsou!"

Ano, i my jsme na tom podobně. Řeky nás lákají už svou existencí, která je pro nás výzvou. Jezdíme po nich ve snaze nikoliv je pokořit, ale vzdát jim hold a vyznat jim naší beznadějnou lásku a obdiv.

Jsou to možná příliš vzletná slova, ale snažíme se též mimo jiné dokázat, že existuje jiný způsob splouvání i zapadlejších koutů našich krásných řek než je ten dnešní komerční "vodácký" přesun od hospody k hospodě.

Nebudu dál agitovat, jen snad jemný náznak: Přijďte, uvidíte, zvítězíte (sami nad sebou - především). Stojí to za to, zkusit něco nového, vřele doporučuji. Jenom buďte opatrní, tak úplná vycházka růžovým sadem to zas není, dalo by se lehce zaváhat (např. v noci uprostřed jezera) a dá se i utopit. Ale nechme čerta spát...

P.S.: Pro ev. zájemce o více informací:

• Ing. Zdeněk Beran vulgo Baras, geodet
  firma INTEGRAL s.r.o. Č. Budějovice
  tel.: 387 310 833, mobil: 602 628 000
  e-mail: baras@integralsro.cz
• Jiří Kmínek, geodet
  firma INTEGRAL s.r.o. Č .Budějovice
  tel.: 387 310 833, mobil: 602 649 803
  e-mail: jiri.kminek@fsv.svut.cz
• Ing. Jan Vondraš vulgo Číňan, geodet
  firma ABACUS Praha
  tel.: 257 314 731, mobil: 602 385 182

vyvěšeno: 15. října 2002

---

Z časopisu Zeměměřič č. 10/2002