Zeměměřič 1-97

Některé aspekty tvorby digitálních fotomap

Je zřejmé, že pouze vlastní (ať původní či skenované) letecké snímky (LS) nestačí pro uživatelské aplikace v oblasti informačních systémů o území. Dále nezpracované snímky mají řadu nectností, pro které je až na výjimky nelze dále přímo využívat. Tím mám na mysli např.:

omezenou plochu zobrazeného území jednoho snímku,
zkreslení obrazu způsobené aberacemi,
diferenciálně nekonstantní měřítko snímku,
vliv centrálního promítání způsobující diferenciální posuny obrazu zejména vlivem převýšení terénu.

Zde tedy nastupuje do popředí a začíná se plně projevovat otázka "přetransformování" primárních LS do podoby ortofotosnímků, tj. snímků převedených (překreslených) z centrálního promítání do promítání pravoúhlého, tedy do tvaru, který má např. mapa. Proto se někdy (ne vcelku plně správně) říká takto přetransformovaným LS fotomapy.
Hlavní faktory ovlivňující přesnost této tzv. ortogonalizace:

letecké snímkování a primární měřítko snímkování,
digitalizace
bodový podklad - vlícovací body,
použitá metoda a přesnost určení výšek pro překreslení,
použitý technologický a matematický aparát.

Do určité míry na výsledek má vliv i volba HW (např. skeneru), malý význam na danou problematiku má otázka barvy, forma LS (pozitiv či negativ) nebo vlastní formát rastrových dat.
Nejdůležitější hledisko, které ovlivňuje zásadně všechny aspekty zpracování, je však otázka požadované přesnosti výsledku. I když fotogrammetrie dokáže prakticky splnit i ty nepřísnější požadavky na kvalitu, jde o to, aby v závislosti na účelu byl poměr vynaložené ceny za zpracování vzhledem k získané kvalitě pro uživatele z hlediska požadovaného účelu maximální. Úkolem stávající praktické fotogrammetrie je proto najít kompromis mezi požadavky, možnostmi a náklady. To se však mnohdy neobejde bez kompromisů, a to je zejména obtížné v oblasti digitálního zpracování informací
(podrobněji - časopis 1/97, s. 23-25)

Z časopisu Zeměměřič č. 1/97