V právnické veřejnosti bývá často a opakovaně diskutována otázka specifické právní úpravy V ČR, kdy za neexistence pozemkové knihy jsou věcná práva k nemovitostem publikována přímo v katastru, který vede orgán státní správy a nikoliv nezávislý soud, jak je tomu v případě pozemkových knih ve většině zemí obvyklé. Řešení, které se v r. 1992 odrazilo v příslušných zákonech o katastru, bylo jediným prakticky možným. Vycházelo z faktu, že pozemková kniha v našem státě již neexistovala a její opětovné nové založení by představovalo nesmírné finanční a časové náklady. Ani samotný systém současné evidence věcných práv v katastru není totožný s dřívějším systémem evidence těchto práv v bývalé pozemkové knize. K představě o časové náročnosti lze uvést, že postupné zavádění údajů o právních vztazích do bývalé evidence nemovitostí, kterou dnešní katastr převzal, se dělo po dobu bezmála čtvrt století. Věrohodnost této evidence byla již v samém počátku zásadně oslabena neexistencí intabulačního principu v případě nabývání věcných práv. Plně se pak u nás projevila ve světě jinak zcela známá skutečnost, že jakékoliv pokusy vybudovat funkční a věrohodnou evidenci věcných práv k nemovitostem, která by měla být založena pouze na ohlašovacím principu, zcela selhávají. Naopak, jedině důsledně uplatňovaný intabulační princip může zajistit maximální soulad stavu evidovaného se stavem právním a tudíž i vysokou míru spolehlivosti takové evidence. Pouze v takovém případě lze v právním řádu následně legalizovat i vysokou míru ochrany zejména všech třetích osob, které z údajů takové evidence vycházejí. V současné době u nás platí intabulační princip pouze v případě smluvního nabývání věcných práv k nemovitostem. Praxe KÚ však již ukazuje, že mnoho problémů se dnes soustřeďuje zejména v okruhu listin, zapisovaných do katastru záznamem.
    Oddělování technické a právní složky katastru by mohlo být velmi zavádějící. To, co bychom totiž mohli nazývat jako pouhou technickou část katastru, má totiž i naprosto nezastupitelný význam právní. Jedině prostřednictvím technických údajů obsažených v katastru lze totiž v drtivé většině případů zpětně vymezit pozemky, jako věci ve smyslu právním, a to jejich přímým vyznačením na zemském povrchu. Často se zapomíná na skutečnost, že předmětem právních vztahů nejsou ani parcelní čísla, ani zákresy v katastrální mapě, ale reálně existující a svými hranicemi vymezené pozemky v terénu. Jedině vzájemné sepětí techniky s právem může přinést ve svém výsledku i skutečnou právní jistotu. V tom pak spatřuji i jistou a nezanedbatelnou výhodu, kterou naše zvláštní právní úprava přináší. Vhodnost a účelnost maximálního sbližování funkce orgánu rozhodujícího a orgánu evidenčního či jejich přímé spojení pro obor pozemkové evidence jsou obsaženy i v doporučeních Ekonomické komise OSN.

z vystoupení předsedy ČÚZK - ing. Jiřího Šímy, CSc. - na II. celostátní notářské konferenci v Praze, 22. 11. 1996 (podrobněji v časopisu 1/97 s. 7-8)

        Z časopisu Zeměměřič č. 1/97