Jakýmsi šťastným řízením osudu se našemu čtvrtému ročníku studijního oboru geodezie na střední průmyslové škole stavební v Lipníku n./B. podařilo naplánovat školní výlet spojený s exkurzí na dobu, kdy na Katastrálním úřadu I. typu v Opavě přecházejí na nové technologie postupu tvorby a obnovy Státního mapového díla a zároveň ještě »dobíhá« vyhotovování rozpracovaných mapových děl SMO-5 klasickými metodami.

Ale pěkně popořádku. Když se naše, po cestě rozjařená třída, ocitla před branami budovy katastrálního úřadu, přiznám se, že jsem pocítila určité zklamání - tahle velká šedivá betonová krabice je jeden z těch »sedmi statečných« katastrálních úřadů I. typu? Avšak sotva jsme vstoupili a já uviděla na chodbách fotografie ze zřizování bodového pole, sbírku doslouživších geodetických přístrojů a pomůcek ve vitríně a ruční sirénu na kliku u vrátnice, zklamání okamžitě vystřídalo nadšení, které se neustále stupňovalo s tím, jak jsme navštěvovali další a další oddělení katastru a neopustilo mne - a ani zbytek třídy - po celou dobu naší tříhodinové exkurze.

V zasedací místnosti, kde již byly nachystány ukázky map ve své hotové formě, ale především jejich rozpracované podobě, nás ing. Jiří Pecháček, vedoucí odboru SMD, ve svém úvodním projevu, v rámci časových možností a s ohledem na naše dosavadní znalosti, zasvětil do problematiky tvorby a údržby Státního mapového díla, což mi však nepomohlo pochopit smysl tvorby KM-D. Jistě, je pohodlnější pracovat se špatnou a nepřesnou mapou v digitální formě, než v grafické. Rovněž její reprodukce je snadnější, což má jistě komerční výhody. Avšak přesto mi přijde nelogické věnovat čas a finanční prostředky na tvorbu takového díla.

Poté již následovala vlastní prohlídka jednotlivých pracovišť. Oddělení fotogrammetrie, tvorba DKM v Kokeši, ukázka digitalizace pomocí digitizéru... to vše bylo zajímavé, pro nás poučné. Leč žijíce v představě, že to jsou již naprosto běžné metody tvorby map, přijali jsme je se stejnou samozřejmostí, s jakou se díváme na Internet či kalkulačku. A právě z toho důvodu na nás nesmírně zapůsobila práce »kresliček«. Zírali jsme doslova s otevřenými ústy, jak s primitivně vyhlížejícími pomůckami podivně znějících názvů (dvoustopé volnoosé pero, rycí trojnožka...) vyvářejí se zručností a lehkostí hotové zázraky. Můj obdiv k nim a k jejich práci vzrostl poté, co jsem si »zaryla« a zjistila, že nejsem schopná ani pořádně vyrýt kóty vrstevnicových čar pomocí šablony do želatinových fólií. Stejně tak mne překvapila existence horizontálního fotoreprodukčního přístroje sloužícího ke zvětšování/zmenšování snímků, vypadající jako starý fotoaparát na stativu (trojnožce) v poněkud gigantické verzi. Zkrátka ty zastaralé a nevyhovující přístroje a pomůcky nás nadchly asi tak jako práce s logaritmickým pravítkem, neboť v sobě skrývají kouzlo a ducha starých dob, kdy se neohrožení kartografové vrhali vstříc neznámé divočině, aby s nasazením vlastního života odstranili bílá místa z mapy světa.

Přesto jsem nesmírně ráda, že pravítko, tužku a tabulky vystřídala výpočetní technika, a tak klasické vyhotovovací pomůcky, jež jsme po exkurzi dostali, mohu s klidem odložit jako suvenýry na poličku do své »geosbírky«, kochat se jimi od svého počítače a vědět, že jsou již nenávratně součástí historie, neboť geodetický život většiny z nás by byl zpečetěn.

Exkurze nám skýtala nevšední zážitek. Většině z nás se již nepoštěstí takto nahlédnou pod pokličku tvorby a obnovy Státního mapového díla.

vyvěšeno: 9. července 2002

---

Z časopisu Zeměměřič č. 6+7/2002