![[Home Page]](../obr/zem_web.gif){kind=small}
Geometrické určení nemovitosti
Podle § 20 zákona č. 344/1992 Sb. (dále jen katastrální zákon, nebo i jen KZ) jsou závaznými údaji KN pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru mimo jiné geometrické určení nemovitosti a geometrické určení k. ú. Závaznost geometrického určení má ovšem zásadní význam a dopad nejen pro právní úkony, ale samozřejmě i na katastr samotný, zejména na způsoby jeho vedení i obnovu jeho operátů.
Současná definice geometrického určení je dána v písmenu c) § 27 KZ jako "určení tvaru a rozměru nemovitosti a k. ú. vymezených jejich hranicemi v zobrazovací rovině". Přitom polohové určení, které je definované v písmenu d) § 27 KZ jako "určení jejich polohy ve vztahu k ostatním nemovitostem a k. ú.", již mezi závazné údaje KN nepatří.
Podrobněji je závazné geometrické určení rozvedeno v odst. 1 § 5 prováděcí vyhlášky č. 190/1996 Sb. (dále jen vyhláška) následovně:
Závazné je geometrické určení s menší střední souřadnicovou chybou podle bodu 12.15 přílohy.
Výše odkazovaný § 13 odst. 1 vyhlášky pak stanoví:
Katastrální mapa může mít v ucelených částech k. ú. různou formu. U souřadnic podrobných bodů digitální nebo digitalizované mapy se uvádí kód charakteristiky kvality (dále jen "kód kvality"), který vyjadřuje jejich přesnost nebo původ (bod 12.15 přílohy) a je rozhodujícím ukazatelem pro jejich využití pro účely katastru. Klad, rozměry a označení mapových listů katastrální mapy v S-JTSK jsou uvedeny v bodu 8 přílohy.
Odkazovaný bod 12.6 přílohy vyhlášky pak zní:
12.6 Souřadnice podrobných bodů musí být určeny tak, aby:
Další odkazovaný bod 12.14 přílohy vyhlášky pak zní:
12.14 Při posuzování přesnosti souřadnic podrobných bodů polohopisu katastrální mapy
v S-JTSK, zhotovené ve 4. třídě přesnosti mapování podle dřívějších předpisů, platí tyto hodnoty kritérií pro charakteristiky stanovené podle bodu:
12.6 písm. a): mxy = 0,26 m,
12.6 písm. b): ud = 0,39(d+12):(d+20),
12.13 písm. a): 2uxy = 0,52 m,
12.13 písm. b): sxy je menší nebo rovno 0,29 m pro N od 100 do 300 bodů, sxy je menší nebo rovno 0,26 m pro N větší než 300 bodů.
Nakolik jsou uvedené definice srozumitelné a dokonalé či méně srozumitelné a popřípadě nedokonalé, si může každý zodpovědět sám. Jisté však je, že závazné geometrické určení může být vždy jen jedno a musí být zcela nepochybně jednoznačné. V této otázce pak musí být dostatečně jasno všem, a to jak běžným uživatelům katastru, tak samozřejmě i těm, kteří katastr vedou, nebo se na jeho vedení podílejí tím, že vyhotovují GP nebo vytyčují hranice pozemků.
Situace, kdy klíčově důležitý pojem (který jediný odpovídá na zásadní otázku, co je vlastně předmětem práva, tedy věci v právním smyslu, vedené v katastru) je definován v zákoně jen okrajově a je rozveden teprve v prováděcí vyhlášce a postupně vysvětlen a upřesňován až v jednotlivých ustanoveních jejích příloh, a to ještě s využitím nejasně definovaných kódů charakteristiky kvality podrobných bodů, není zcela jistě dobrá. Jen malou útěchou pro ty, kteří pamatují relativně jednoduchou definici geometrického a polohového určení v § 5 původní (dnes již neplatné) vyhlášky 126/1993 Sb., může být pocit, že díky znalosti postupného vývoje vyhlášky tomu v podstatě rozumí. Skutečnost je taková, že původní ustanovení bylo postupně tak "vylepšováno", že skončilo málo jasným použitím nedostatečně a nejasně definovaného pojmu "kód charakteristiky kvality podrobného bodu", o kterém je jen zmínka v přílohách k vyhlášce.
Kód charakteristiky kvality podrobného bodu
Samotný "kód charakteristiky kvality podrobného bodu" (dále i jen "kchkpb") přitom není dostatečně definován, a jeho zavedení je sotva opodstatněné. Nejprve se v přílohách vyhlášky (zřejmě vzhledem k připomínkám, že digitalizací rastrů map dochází ke snížení přesnosti) objevila nenápadná tabulka 12.5 se stručným komentářem ohledně použití bodů s kódem 7 a 8. V posledním znění vyhlášky byla v tabulce u kódu 8 doplněna i přesnost jako střední chyba "větší než 0,50 m". Jak se s kchkpb zachází, a co se s ním má dělat, to ovšem vyhláška neřeší.
Kód má vyjadřovat charakteristiku kvality podrobného bodu buď podle přesnosti určení nebo podle původu, popřípadě snad obojího (u kódu 6, 7 a 8). Ve skutečnosti jde však zřejmě o charakteristiku podle původu, neboť na kód kvality podrobného bodu se usuzuje nikoliv podle jeho skutečné přesnosti, ale spíše podle metod získání jeho souřadnic, přičemž se zřejmě předpokládá, že mapování v měřítku 1 : 1 000 odpovídá přesnosti ±0,14m, v měřítku 1 : 2 000 pak ±0,26m, v měřítku 1 : 5 000 pak ±0,50m, zatímco při digitalizaci grafických map (jde přitom o stejné mapy) je dosahována nižší přesnost, tedy z map 1 : 1 000 přesnost ±0,21 m a z map měřítka 1 : 2 000 přesnost ±0,42m. Absence definice kchkpv je zřejmá i v nejistotě, zda kchkpv má mít každý podrobný bod (bez ohledu na to, zda má určeny souřadnice, nebo je reprezentován jen v grafické podobě v mapě), nebo jen body u nichž byly souřadnice určeny (výpočtem, či digitalizací grafického podkladu), a zda se týká i bodů určených v místních soustavách měřických náčrtů. Nejasné je i to, zda podrobný bod v měřickém náčrtu má mít, může mít nebo nesmí mít, stejný nebo odlišný kód než tentýž podrobný bod v grafické či digitalizované mapě.
Podrobné body nejsou měřeny opakovaně, ale jsou vesměs určovány jen z jediného měření. I když přitom často měříme oměrné, a popřípadě jiné kontrolní míry, skutečnou přesnost jednotlivého bodu stejně neznáme. Na přesnost jednotlivého bodu pouze usuzujeme z metod měření, použitých přístrojů, přesnosti bodového pole a popř. statistického vyhodnocení souboru bodů jako celku, kdy celé množině podrobných bodů přiřadíme stejnou přesnost. Výsledku mapování jako celku lze tak například přiřadit určitou jednotnou přesnost. Horší je to však již s body vzniklými při údržbě takové mapy. Jejich přesnost (i když je vlastní doplňující měření změn deklarováno jako stejně přesné, nebo i přesnější, např. při měření změny ve třídě přesnosti 3 pro údržbu mapy vyhotovené ve třídě 4) bývá dosažená přesnost zpravidla nižší v závislosti na způsobu připojení (původní bodové pole, doplňované bodové pole, připojení na "identické" podrobné body), nejistotě v identitě bodů, navázání a popřípadě vyrovnání na dosavadní stav mapy (popř. i vyrovnání na pravoúhlost či dodržení přímých linií). Přiřazení určitého kchkpv k jednotlivým podrobným bodům je tak značně problematické, není objektivní a oprávněnost takové klasifikace je zcela zjevně pochybná.
Povaha "právního měření" pro katastr (katastrální mapování a GP) sebou rovněž nese i skutečnost, že každý podrobný bod je určen (s určitou závazností danou právními předpisy) jen jednou, a nelze proto ani nabízet a ani si vybírat z více určení téhož bodu. I když v určitých případech (např. u budov) mohou existovat i jiná měření provedená pro jiné účely, nelze tato měření využívat pro účely katastru, a popřípadě ze všech existujících měření si vybírat ta, která by snad měla např. výhodnější kchkpv. Nemáme-li tedy možnost volby a jsme povinni využívat jediné platné měření (ať má kchkpv jakýkoliv), je takový kód pro samotný katastr zřejmě neúčelný a zcela zbytečný.
Kód charakteristiky kvality by měl snad údajně napovědět, jak s katastrální mapou (přesněji s jejími podrobnými body) dál pracovat. Budeme-li se snažit dopídit, co je závazným geometrickým určením např. v případě mapy DKM vzniklé přepracováním původní mapy vyhotovené podle Instrukce A v měřítku 1 : 1 000, a to metodou skenování a vektorizace (nikoliv výpočtem souřadnic z měřených údajů), zjistíme, že:
Vzniká tak určitá nejistota, zda jsou závaznými ty souřadnice, které jsou vedeny v DKM, nebo souřadnice z původního měření. Dokud souřadnice z původního měření vypočteny nejsou, jsou závazné souřadnice DKM. Okamžikem výpočtu souřadnic z původního měření se však závaznými stávají tyto vypočtené souřadnice, a to i když nejsou nejen v DKM, ale ani nikde jinde systematicky vedeny. Může-li záviset závazné geometrické určení na tom, zda se někdo rozhodne či nerozhodne vypočítat souřadnice z původního měření (a to i třeba až následně), je na místě i otázka, co se vlastně vyhlašuje při vyhlášení platnosti obnoveného operátu. Nabízí se rovněž i neodbytná otázka, zda takový efekt tvůrce vyhlášky skutečně zamýšlel. Vyhlašovat platnost a vést DKM, která neobsahuje závazné geometrické určení, je zřejmě nejen zbytečný luxus, ale i právní paskvil. Pozorný čtenář si jistě dokáže představit a najít i další příklady nejistoty, či dopadu stávajících ustanovení týkajících se závazného geometrického určení.
Je-li nepochybně "kchkpv" nejasný, pochybný i zbytečný, je pak zcela chybné odvozovat od takové klasifikace zásady a složitá pravidla, která mají ovlivňovat nebo i rovnou určovat postupy při zaměřování změn a vedení katastrální mapy. Neuvěřitelné pak je, že takový kód může ovlivňovat, které výsledky jsou závazným geometrickým určením nemovitostí, a to se všemi jeho právními důsledky.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmě potřebné přehodnotit stávající definici geometrického určení nemovitosti, podstatně ji zjednodušit a nekomplikovat ji neuváženými "vylepšeními" či přímo nesmysly. Kód charakteristiky kvality podrobného bodu v současném pojetí je pak potřebné nikoliv dále upřesňovat a komplikovat, ale bez náhrady zrušit.
Přepracování sáhových map
Měřická hodnota dosavadních katastrálních sáhových map spočívá především v jejich relativní přesnosti - tedy ve vyjádření relativních vztahů mezi podrobnými body v jejich nejbližším okolí. I když vlivem způsobu jejich vyhotovení a zejména jejich dalšího vedení není ani tato relativní přesnost nijak vysoká, je přesto řádově vyšší než přesnost absolutního umístění jednotlivých podrobných bodů na zemském povrchu (tedy např. přesnost v poloze dané souřadnicemi v rámci jednotného souřadnicového systému). Jestliže původní relativní přesnost sáhových map byla stanovena jako 1/200 (a reálnou přesnost lze vlivem různorodé údržby odhadovat snad na 1/100) lze s touto mapou při dodržování starobylých (ale nezbytných zásad respektujících skutečné vlastnosti a využívajících právě relativní přesnost mapy) stále ještě nějak pracovat, což nakonec prokazuje i praxe. Přitom nedostatečná absolutní přesnost v umístění bodu daná souřadnicemi v jednotném systému, kterou lze střízlivě odhadovat na 5, spíše však až 10 m, nemusí ještě vadit. Pokud však opustíme relativní přesnost a začneme uplatňovat kritéria přesnosti v poloze jednotlivých bodů (tedy střední souřadnicové chyby), což se již částečně děje, musíme nesmyslně (a přitom zbytečně) zvýšit dovolené mezní odchylky (což se již stalo také). Zatímco např. mezní odchylka pro porovnání délky měřené s délkou odsunutou z mapy mezi body vzdálenými 50 m je (při relativní přesnosti 1/100) jen ±0,5 m, a s přihlédnutím k měřítku a zobrazení pak cca ±1 m, při použití středních chyb v souřadnicích vychází (dle známých zásad při předpokládané přesnosti určení souřadnic bodů ±5 m) střední chyba cca ± 7,0 m, a mezní odchylka jako její dvojnásobek pak celých ± 14 m. Vzhledem k povaze souřadnicové chyby však takový přípustný rozdíl vychází nezávisle na vzdálenosti bodů vždy stejný - tedy stejně na 1m, jako na 1 km!
Každý jistě uzná, že ani s přechodem z relativní přesnosti na přesnost souřadnicovou nelze připustit, aby mezi body vzdálenými 1 m byla přípustná odchylka v délce odvozená z jejich souřadnic 14 m. Za takových okolností nelze relativní vztahy opustit a nahradit je přesností jednotlivých bodů, tedy přesností souřadnicovou. To veřejnosti, ani laické a ani odborné, nelze vysvětlit, natož pak v případě konkrétních důsledků obhájit. Přitom však k tomu ve vyhlášce částečně již došlo, když v bodě 12.12 přílohy je v měřítku 1 : 2 880 mezní odchylka stanovena u délek do 50 m na 2,66 m a u délek nad 50 m pak 2,96. (Postup vývoje vyhlášky byl v tomto případě obdobně nenápadný, takřka plíživý, když původně ještě v roce 1993 bylo do 50 m 1,26 m, nad 50 do 300 m pak 1,47 m, a nad 300 m pak d/200). Není to sice ještě výše uvedených 14 metrů na 1 metr, ale vážně míněné návrhy na 4,5 m (na 1 m stejně jako na jeden kilometr) již ovšem předloženy byly.
Při digitalizaci sáhových map jsou však výsledkem vždy souřadnice jednotlivých bodů v jednotném systému (ať už jednotném pro každý mapový list, nebo pro celé k.ú. či pro celou republiku). Zcela zásadní je proto otázka, jak takové souřadnice budeme definovat, a jak s takovou digitalizovanou mapou můžeme dále pracovat. Je zřejmé, že souřadnicové vyjádření mapy nepochybně svádí k používání souřadnicových metod, se kterými se pojem tradiční relativní přesnosti starých map příliš neslučuje (jak již naznačeno výše). Souřadnice přímo v S-JTSK pak zákonitě vedou k jejich používání tak, jak jsou definovány, tedy vzhledem ke geodetickým základům. Definovat digitalizací získané souřadnice (nominálně sice v S-JTSK, ale s přesností pro katastr zjevně nepoužitelnou) jako nepravdivé přitom dost dobře nelze. Přesto tyto snahy (vyjádřené např.v navrhovaných zásadách nerozlišovat mezi DKM a KMD) měly určitý úspěch a výsledek ve zvýšení mezních odchylek.
Digitalizovaná sáhová mapa bude zákonitě vyjádřena souřadnicemi jejich podrobných bodů v jednotném systému. Tyto souřadnice budou samozřejmě reprezentovat i určitou relativní přesnost vzájemných vztahů bodů, která bude v jejich blízkém okolí poměrně vysoká a pro katastr použitelná. Současně však budou tytéž souřadnice vyjadřovat polohu bodů v jednotném systému. Bude-li tímto systémem S-JTSK, který má svou reálnou podobu v existujících bodových polích, budou souřadnice bodů vyjadřovat i jejich polohu v tomto systému. Jde tedy o to, jasně definovat, co bude oním geometrickým určením tak, aby byla využita ta ještě přijatelná relativní přesnost původního díla a nikoliv nevyhovující souřadnicová přesnost vzhledem k bodovému poli, která již vedení katastru neumožňuje (přesněji umožňuje, ale za cenu zcela nepřijatelných mezních odchylek typu "deset metrů stejně na metr nebo kilometr").
Je proto zřejmě nanejvýš potřebné srozumitelně a jednoznačně definovat, co je tím závazným geometrické určením i v digitalizovaných mapách, a to jak pro DMK, tak pro KMD, přičemž definice nemohou být shodné, neboť jde vlastnostmi a přesností o zcela rozdílné mapy. Nic na tom nemění, že jsou vytvářeny stejnými nástroji a mohou mít i stejnou vnější podobu.
Vedení přepracovaných map včetně vytyčování hranic
Z definice geometrického určení musí vycházet i metody a způsoby dalšího vedení digitalizovaných map. Ani stávající schizofrenie, kdy postupy vytyčování hranic jsou ve vyhlášce stanoveny poněkud jinak, než by vyplývalo z platné definice geometrického určení (i když o mnoho lépe) není přijatelná.
U DKM s vyhovující přesností mohou být zobrazovací souřadnice přímo oním geometrickým (a současně i polohovým) určením, protože rozdíly zobrazovacích souřadnic oproti původním výsledkům měření lze nepochybně zanedbat. Navíc, z objektivního hlediska výsledky jednotlivých měření nelze považovat za přesnější či hodnotnější než tytéž výsledky podrobené konfrontaci (a tedy vyrovnání podle uznávaných metod vyrovnávacího počtu) návazností na sousední měření, tedy na okolní situaci. V takovém případě pak není třeba vést žádné další pomocné operáty, neboť geometrické určení (tedy zobrazovací souřadnice) je zpřístupněno a reprezentováno přímo samotnou DKM.
Geometrickým určením existujícího stavu bude u těchto map vždy mapa sama (její zobrazovací souřadnice). Geometrickým určením změn pak nebude samo doplňující měření, ale výsledek jeho doplnění do této mapy, tedy zobrazovací souřadnice DKM. Znamená to jednoduše, že v terénu se bude dělit pozemek a v mapě parcela. Není proto ani nezbytně nutné v takovém případě zaměřovat celý obvod nově oddělovaných parcel, i když z hlediska jistot vlastníků je to nepochybně žádoucí vždy. Pro zamezení degradace map je pak třeba změny zaměřovat připojením na bodové pole.
U DKM s nižší než cílovou přesností, které chceme proto postupně zpřesňovat, (např. výsledky mapování ve třídě přesnosti 4, ale i mapy původně přesností vyhovující, ale degradované nevhodnými metodami digitalizace, např. skenováním), to tak jasné už ovšem není, aspirujeme-li na postupné zvyšování přesnosti na cílovou přesnost ±14 cm. Aby taková DKM měla vůbec opodstatnění, je zřejmě potřebné prohlásit i takovou nižší než cílovou přesnost za dočasně vyhovující a zobrazovací souřadnice pak za platné geometrické určení. Znamená to, že geometrickým určením stávajícího stavu nejsou měřené údaje ZMPZ, a to ani kdyby měly vyšší přesnost (což ovšem např. u nekvalitně přepracovaných dekadických map zřejmě mají). Postupné zpřesňování pak spočívá v tom, že změny měříme na bodové pole vyhovující cílové přesnosti, zaměřujeme vždy celý obvod oddělované parcely (tj. celý obvod nových parcel, které jsou předmětem převodu, nebo celý obvod budov) a zobrazujeme vše do DKM polohově správně, tedy bez přizpůsobení změny mapě. Zobrazení nově oddělovaných parcel pak vyhovuje cílové přesnosti a jako geometrické určení pak mohou platit opět zobrazovací souřadnice DKM (a nikoliv měřené údaje ZPMZ).
Cenou za snadný přístup k platnému geometrickému určení (kterým jsou vždy zobrazovací souřadnice DKM) je problematika zajištění návaznosti v okolí změny - tedy přizpůsobení mapy změně v jejím okolí. Pokud půjde skutečně jen o zpřesňování (např. z přesnosti ±0,26 m nebo ±0,21 m na ±0,14 m), lze přizpůsobení mapy vyřešit jednoduše - většinou jen prostým napojením nejbližších nedotčených lomových bodů mapy na body změny. Jen ve výjimečných případech by bylo nutné zaměřit a zpřesnit i nejbližší body, i když nejsou předmětem samotné změny. Pokud by však mělo jít o zpřesnění vyššího řádu, kdy zobrazení přesně umístěné změny do stávající mapy zcela narušuje souvislosti a návaznosti kresby, bylo by ovšem nutné zaměřovat vždy mnohem širší okolí, a samotné měření změn by mělo už blíže k původnímu mapování po určitých větších blocích. Vzhledem k tomu, že u GP musí být nepochybně vyjádřeno jak dosavadní, tak nové (změněné) geometrické určení, znamenalo by to zřejmě nejprve upřesnit DKM v určitém rozsahu a pak teprve v takto upřesněné mapě vyjádřit vlastní změnu.
Napojením nedotčeného okolí mapy na změnu určenou a zobrazenou s vyšší přesností samozřejmě dojde i ke změnám výměr parcel, kterých se změna samotná zdánlivě přímo nedotýká. Takových parcel se však ovšem nepochybně dotýká zpřesnění jejich hranic. Jestliže zpřesníme polohu byť jediného lomového bodu hranice, musí se (při stávající definici výměry) zákonitě změnit i výměra. Tato skutečnost, kdy postupně může dojít i k několika upřesněním hranic, a tím i výměr, však jistě nemůže být dostatečným důvodem k zakrývání této skutečnosti před veřejností a ponechávání dosavadních výměr přesto, že nepochybně dochází ke změně hranic (i když jen upřesněním). Řešení takového problému zřejmě spočívá v informovanosti vlastníků, a jejich účasti při dělení sousedních parcel (když se zaměřením změny upřesňují i jejich hranice) a nikoliv v zastírání této skutečnosti a v degradaci praktických výhod DKM. Jestliže se však má zaměřovat celý obvod nově určovaných parcel, musí se účast sousedních vlastníků předpokládat už z tohoto důvodu.
Zásadní otázkou je proto posouzení, jaká velikost zpřesnění je ještě přípustná či přijatelná, aby umožnila zpřesňování zobrazením změn přímo do stávající DKM mapy s tím, že mohou jako geometrické určení stále platit zobrazovací souřadnice DKM, a to jak pro stávající mapu, tak pro novou změnu.
U KMD vzniklých přepracováním sáhových map je pak již jasné, že závazné geometrické určení budeme nuceni převážně hledat jinde než ve zobrazovacích souřadnicích KMD, především v měřených údajích ZPMZ. To samozřejmě znamená vést a udržovat další operát, který tyto údaje zpřístupní a umožní s nimi dále pracovat. Přitom u dřívějších měření vypočtených a určených v S-JTSK (třeba i dodatečně při procesu přepracování mapy) a u nových měření máme pak na vybranou, zda tímto pomocným operátem, kde je budeme ukládat, bude komplexní a jediný nástroj, který můžeme pracovně nazvat jako dílčí DKM či "přehled číselného zaměřování změn" (se shodnými nástroji a podle téměř shodných zásad a pravidel vedení jako u DKM), nebo povedeme zcela jiný pomocný nástroj, popřípadě nástrojů několik, které nám přístup ke geometrickému určení usnadní a další práci umožní.
KMD tak bude v podstatě především mapou přehledovou a platné geometrické určení bude reprezentovat jen v případech hranic, které nejsou již v dílčí DKM (i dřívější vyhovující měřické údaje ZPMZ budou obsahem dílčí DKM) nebo obsahem ZPMZ. Nová měření změn se budou ukládat a budou zpřístupněna jako zobrazovací souřadnice dílčí DKM. Změny se do dílčí DKM budou zobrazovat bez deformací svými zobrazovacími souřadnicemi a do KMD s přizpůsobením této mapě. Podmínkou vedení je zaměřování vždy celého obvodu oddělovaných parcel (a také budov). Výměry parcel pak budou samozřejmě výsledkem zobrazovacích souřadnic KMD, u parcel doplněných již do dílčí DKM pak zobrazovací souřadnice této dílčí DKM.
Závěr
Z výše uvedeného je zřejmé, že ať chceme nebo nechceme, budeme mít dva druhy digitalizovaných map, a to nejen názvem, ale především jejich vlastnostmi a způsobem práce s nimi. Jedny, do kterých budeme ukládat platné geometrické určení přímo, a druhé, jejichž platné geometrické určení budeme nuceni ukládat jinde, v nějakém pomocném operátu, kde bude dostatečně zpřístupněno. Prosazovat pro oba druhy map stejný název je nesmyslné už proto, že název by neplnil svůj účel a pro rozlišení bychom museli název stále nějak doplňovat.
I u digitalizované katastrální mapy musí být každému jasné, co je závazným geometrickým určením nemovitosti. DKM s vyhovující přesností má smysl především tehdy, jestliže bez dalších složitě a pracně vedených pomůcek přiblíží a zjednoduší přístup celé veřejnosti (nejen odborné) právě k tomuto závaznému geometrickému určení, a tedy zajistí k němu přímý přístup. Toho lze dosáhnout jen tím, že v případě existence DKM jsou zobrazovací souřadnice DKM přímo tímto závazným geometrickým určením (a současně i určením polohovým). Tam, kde DKM není, by měly být geometrickým určením výsledky šetření a měření (popř. jen měřené údaje ZPMZ), a kde nemáme ani DKM ani výsledky šetření a měření (ani ZPMZ), nezbývá, než aby tímto určením bylo zobrazení ve stávající platné katastrální mapě.
Z definice geometrického určení musí pak vycházet i způsoby přepracování stávajících map a samozřejmě i pravidla jejich dalšího vedení včetně vytyčování hranic. Přitom se definice nemůže opírat o tak pochybný údaj, jakým je stávající nedefinovaný "kód charakteristiky kvality podrobného bodu", který by měl být jako matoucí a nepotřebný zrušen.
Způsoby přepracování a dalšího vedení digitalizované mapy pak musí být definovány jednoduchými a všem srozumitelnými zásadami a nikoliv přílišným množstvím nepřehledných a nesrozumitelných pravidel (v kterých se pak už nedokáže orientovat ani jejich autor).
To je jistě jen minimum toho, čím je resort povinný a zodpovědný nejen vůči obecné veřejnosti, ale především vůči těm, kteří pak s těmito pravidly budou muset pracovat, ať to jsou už zaměstnanci KÚ, či vyhotovitelé geometrických plánů, kterých se tyto otázky dotýkají výsostně.
Ing. Ivan Pešl,
ZKI v Opavě
Literatura:
vyvěšeno: 15. října 2002
| Z časopisu Zeměměřič č. 10/2002 | ||
|
![[Katastr Nemovitostí]](../obr/ak_katastr.gif){kind=small}
| ![[Pošta]](../obr/zem_post.gif){kind=small} |