Okolo roku 1968 se řadě intelektuálů, tehdy třicátníků, otevřela šance realizovat alespoň částečně některé z vlastních představ. Toužili jsme zejména po zavedení nových technologií v naší profesi a jiném způsobu společenského vyžití. I když se obecná situace záhy vyvinula odlišně od našich očekávání, nechtěli jsme se svých představ vzdát. Hledali jsme cesty, jak přece jen něco z toho nového realizovat. Automatizaci pracovních postupů jsme uskutečňovali mnohdy neoficiálními cestami, zejména při získávání potřebných zdrojů a při prosazování výzkumných záměrů. Myšlenku společenského setkávání geodetů-motoristů se podařilo po značných obtížích prosadit pod tehdy povoleným programem civilní obrany. Bylo nám jasné, že záhy musí přijít doba, kdy se automobil stane zcela běžným pracovním nástrojem geometra. Spolu s partou nadšenců z tehdejšího Střediska geodézie Litoměřice, vedenou Ing. F. Janovským, se podařilo postupně rozšířit myšlenku mototuristické soutěže geodetů "GEODESIA RALLYE" do celého resortu i do sousedních zemí.

Vše začalo hrou ve stylu "hon na lišku". Scházeli jsme se s celými rodinami, zpočátku ve Starém Týnci u Úštěka. Všichni, kteří jsme se tehdy již zmohli na nějaký ten automobil, jsme rádi jezdili (litr benzínu stál 2.30 Kč) a dlouze jsme diskutovali odborná témata, ale i v té době pro řidiče aktuální téma "dodělej doma". Vlastní soutěž, již tehdy nazvaná GEODESIA RALLYE, začínala převážně jízdou zručnosti a potom startem uprostřed dvora romantického statku, prakticky u hnojiště. Podle jednoduchých itinerářů jsme projížděli překrásnou krajinou Litoměřicka a obdivovali úchvatnou scenérii kopců a kopečků mezi Radobýlem a Řípem. Díky Ing. Janovskému – bohem nadanému staviteli tratí – se jezdilo křivolakými úzkými silničkami mezi nejkrásnějšími partiemi kraje, většinou ale po asfaltu, abychom neničili své miláčky (stejně ale auta dostala zabrat). Průjezdními kontrolami byly obrazy lišek ve formátu A3, různě umístěné podél tratě. Tyto samoobslužné kontrolní body tratě bylo nutné podle jejich označení (většinou čísly) zaznamenávat v jízdním výkazu. Pořadateli realizované kontroly byly zprvu většinou jen v místech, kde posádky plnily nějaké úkoly (střelba, odhad vzdálenosti, otázky z pravidel silničního provozu, zdravovědy, testy o kulturních zajímavostech kraje a všelijaké jízdy zručnosti). Vždy kolem poledne, v přestávce mezi etapami, byl na atraktivním místě zařazen pěší orientační mikrozávod (dále jen POMZ). Většinou se hledaly obrazy lišek po lese ve strmých svazích, vždy ve stanoveném čase s rezervou na občerstvení. Posádky udělaly něco pro své zdraví, nabraly nové síly a bavily se celé rodiny. Víkend vždy uběhl jako voda a zážitky se probíraly ještě dlouhou řadu dní, kdy se doma opravovala a vylepšovala auta.

Postupem času se setkání stále více měnila v soutěže sportovního charakteru. Řešení itinerářů vyžadovalo použití kalkulaček a průsvitek, vynášecích pomůcek, bez buzoly a stopek se nedala soutěž absolvovat. Určování průjezdných tras bylo pro posádky stále náročnější (šokem bylo první zadání "chlupaté čáry"), úkoly na trati vyžadovaly maximální soustředění, značnou fyzickou kondici a hlavně brilantní řidičské umění. Přibývalo i "chytáků" na trati. Za jeden z nejzáludnějších jsem považoval klamnou kontrolu s razítkováním jízdního výkazu v úseku zákazu zastavení. Některé se již nikdy nezopakovaly – např. úkol, při kterém navigátor musel opustit vůz a sám absolvovat POMZ podle vloženého itineráře. Řidič musel pokračovat s vozem po trati sám podle původního itineráře až do místa, kde se oba itineráře opět setkaly. Protože tento společný bod nebyl předem znám, většina posádek dojížděla etapu se značnou časovou ztrátou. Prostě "kufrovaly".

Profesionalita posádek v ovládání vozu a v práci s itinerářem při navigaci po trati výrazně rostla. Náročnost soutěže se zvyšovala včetně nároků na jízdy zručnosti. Lišky zůstaly jen na tratích POMZ. Rostl počet posádek, přijížděly z celé republiky. Byly zařazeny náročné technické přejímky vozů před startem. Součástí soutěží se staly noční etapy. Starty a cíle se ze Starého Týnce přestěhovaly nejprve do Úštěku a později přímo do Litoměřic. Rodiny ve vozech již neměly místo. Například v roce 1974 jsem na rozdíl od předcházejícího roku v Úštěku vyhrál GEODESIA RALLYE v Litoměřicích již se spolujezdci Ing. Kubou a Ing. Haškem. V tomto roce jsme se také poprvé účastnili různě zaměřených společenských setkání geodetů v Drážďanech a v Polsku ve městě Kielce. Informace o setkáních geodetů-motoristů v naší republice se šířily a na start v Litoměřicích přijely na výzvědy první posádky z Německa a z Polska. Dohodly se tam první společné principy motorizovaného víceboje geodetů, včetně zahraničních styků na tomto poli.

Kvalitativní přelom v úrovni soutěží motoristického víceboje geodetů zaznamenala jubilejní X. GEODESIA RALLYE konaná v roce 1975. Tato soutěž byla zařazena do mezinárodního kalendáře mototuristických soutěží Ústředního automotoklubu ČSSR. Vítěz soutěže vybojoval poprvé putovní křišťálový pohár předsedy našeho resortu. Poprvé se také naše rallye jela jako soutěž INTERPOHÁRU za účasti oficiálních posádek geodetů z Německa a Polska. V těchto zemích se v tomto roce jely obdobné soutěže INTERPOHÁRU za účasti našich vybraných posádek, na soutěži v Katovicích již za účasti geodetických posádek z Maďarska, které rovněž přijaly statut INTERPOHÁRU. Vítězné družstvo, složené ze tří před soutěží ustavených posádek příslušné země s nejlepším součtem umístění, přebíralo v Katovicích poprvé z rukou pořadatelů putovní křišťálový pohár této mezinárodní soutěže geodetů.

Vyšší kvalitativní úroveň soutěží od roku 1975 nespočívala pouze ve společenských oficiálnostech, ale zejména v pojetí, obsahu a náročnosti soutěží a tomu odpovídající kvalitě organizačního zabezpečení. Soutěže i v zahraničí nabyly ryze sportovního charakteru s velkými nároky na vytrvalost, fyzickou kondici, zručnost, řidičské umění, znalost dopravních předpisů, zdravovědy, orientaci v přírodě, práci s mapou a itineráři, počtářskou zručnost i ostatní znalosti z oboru. V mezinárodním prostředí v neposlední řadě i na znalosti jazyků. Použité itineráře začaly mít díky Ing. Janovskému obsahově i formálně profesionální charakter. Ustálilo se využívání itinerářů šipkových, textových, azimutových, ortogonálních, fotografických (fotografie průjezdů křižovatek), slepé mapy v kombinaci různých měřítek i tzv. chlupaté čáry, a to v různých kombinacích i s různými "chytáky" (např. "šipkáč" s přeházenou kilometráží). Rovněž úkoly na trati přestaly mít charakter hry. Byly zařazovány i praktické úkoly opravy vozidla (např. výměna zapalovací svíčky, montáž kola) a plnění jednoduchých geodetických úloh (např. jednoduchá stabilizace, centrace stativu), a to vše na čas. Stalo se pravidlem zařazování tajných i klamných průjezdních kontrol. Tajné kontroly sledovaly povětšinou dodržování pravidel silničního provozu. V Německu zejména na velice častých úsecích silnic s maximální 30km/hod rychlostí. Radary byly např. maskovány celtou v zahradách, v Polsku pak umístěny v automobilech tak, že měřily rychlost přijíždějícího vozidla (u nás často nepoužívané). Měl jsem štěstí jen v tom, že se nevybíraly pokuty, ale jen sbíraly trestné body. Klamné kontroly byly umísťovány mimo trať, aby zmátly orientaci posádek. Nejlépe se jim to dařilo v nočních etapách. Bloudění na trati se stávalo častým jevem. Etapy se potom dojížděly značným tempem. Díky tomu jsme se např. naučili otáčet vůz na úzkých vozovkách jediným manévrem o 180°. Nejvíce při tom trpěli navigátoři. Svůj první vůz jsem prodával ještě se zbytky travního porostu mezi pneumatikou a ráfkem.

dokončení v Zeměměřič 11/99

autor : Ing. Miroslav Roule, CSc., PRAHA

Z časopisu Zeměměřič č. 10/99