Ohlas na článek Zeměměřiči v Čechách (6+7/99)

Vážení přátelé, kolegové a kolegyně!
Zúčastnil jsem se několika Geodaetentagu v SRN a věřte nevěřte, už na ulicích Essenu, Wiesbadenu i Drážďan jsem s jistým humorem rozeznával, kdo z kolemjdoucích je, či není geodet. Byla to docela zábavná hra. Geodeti se obvykle vyznačovali tím, že byli oblečeni trochu jinak, v oku měli trochu rozpačitý a nejistý výraz a obvykle z nich nečišel blahobyt či noblesa obvyklá v bankovních a lékařských kruzích, ani žoviálnost obvyklá na setkáních kumštýřů.

Možná jsou to jenom kecy, ale jako hra to bylo dobrý. V životě by mě nenapadlo na strojírenských veletrzích hádat, kdo je strojař či elektrikář, na stavebních akcích kdo je stavař a kdo chemik. Ale přesto u těch geodetů mne to zaujalo. Všude žijí slušně, o blahobytu se nedá mluvit. Smetanu za ně sbírají jejich zákazníci.

A do toho přijdete s pláčem nad tím, jací jsme srabáci v Čechách. Uvědomte si však, jak naše generace geodetů vznikala. Sám jsem se stal zeměměřičem jen proto, že jsem byl odpad patřící do kádrové stoky, nechtěl jsem se stát farářem jako můj otec a byl jsem, a stále jsem vděčný za to, že náš resort si zrovna na politiku nehrál. I atmosféra na našich školách byla pro nás, studenty, velmi příznivá.

Učitelé se s námi bavili vždy velmi přátelsky, s jistou laskavostí, někdy i humorem, v každém případě byli až na výjimky velmi liberální. Byli jsme jejich mladšími kolegy a hrálo se o věc. Členové ČSM, SSM a KSČ mezi studenty byli jakousi plísní pro nás i kantory.

Praxe byla potom už trošku jiná. Podle německého přísloví "Sežeň koryto, svině se vždycky najde" se v každém podniku našlo pár prospěchářů, z poloviny nezeměměřičů, kteří podnik ovládli, ale přitom mnoho neškodili, spíš se báli průseru z jakékoliv strany a hlavně o svoji židli. A ono není divu, když je a tu apolitickou svoloč stále hlídala STB a někdo s těmi přehnaně utajovanými skutečnostmi dělat musel...

A my jsme dělali za pár korun, za nejhorší platy mezi technickou inteligencí. Tak byli někteří z nás samý melouch na různém stupni legality. A protože v resortu patřilo k bontonu mít chudý ceník, tak jsme v zaměstnání i na melouchu byli levní a pohybovali se mezi přírodními vědami a výtvarným uměním.

Do toho přišel osmdesátý devátý a my jsme už pouze zlegalizovali melouchaření na živnosti (taky příklad transformace). A ti, co nemelouchařili a řemeslo viděli spíš jako úřad, zůstali ve státní správě.

Někteří povýšili živnost na fungující podnik se všemi parametry, někteří ukradli pseudoakciovky, někteří ožili, některé to začalo zmáhat, někteří měli nápady a chuť jít do úvěru a risknout něco většího.

A tady začala řevnivost v oboru: státní úředníci proti podnikatelské sféře, v podnikatelské sféře živnostníci a meloucháři proti fungujícím firmám, všichni proti všem. Jen ti komunističtí bossové se nějak vypařili. Je s podivem, že tito laskaví géniové nemají kvetoucí firmy, když podnikání v podstatě bylo – na rozdíl od nás – jejich řemeslem.

Zločinem porevolučního vedení resortu spáchaným na nás všech – státních úřednících, živnostnících i firmách – je to, že v rámci restrukturalizace společensko-výrobních vztahů nikdo z nich nebouchnul důrazně do stolu a nesdělil na kompetentních místech skutečnost, že bez nás to nejde, že bez nás je rozvoj státu a jeho technická a právní rekonstrukce nemyslitelná.

Nechali jsme vzniknout PÚ a dostali nás v podstatě pod kontrolu zemědělců, vznikl pozemkový fond, který neumí přečíst identifikaci parcel a my pracujeme na odstraňování našich i jejich omylů.

A tak nás dál všichni berou jako sluhy se statutem pomocných inženýrů (viz povídka Ivana Vyskočila) a my k tomu přispíváme i svým perfektním image. Zeměměřiči v terénu vypadají spíš jako zloději slepic nebo komando na čištění ucpaných kanálů. To je ten zdroj mindráků některých z nás. Geodet zůstal sólistou ve špinavých gumovkách uprostřed konkurenční řevnivosti.

Přitom je okolo nás tolik práce a možnosti, které prošvihnulo zase to strategické vedení resortu. Státní správu doplňujeme nikoliv odborníky, ale lidmi z ulice a ti mají komunikovat na odborné úrovni s odborníky. Ale to byl osud našeho řemesla vždycky. Pracujeme totiž ve dvacetiletých cyklech závislých na revolučních a okupačních kvasech v našich zemích. To je tak: zeměměřiči něco vytvoří, přijde převrat a je třeba zamlžit minulost, nastoupí laici ("holičský komando"), ti za pár let “domrví“ to, co geodeti vytvořili (např. příděly, JEP), pak se oficielně zjistí, že je to blbý, přijdou geodeti a opravujou to, sotva je konec na dohled přijde převrat a nový holičský komando a spirála pokračuje.

Přitom bychom měli mít výzkum nejen na souřadnice, informace a DPZ, ale i na zlepšení našeho postavení ve společenském žebříčku.

Vypadá to, že někteří z nás začnou mít sklon plakat sami nad sebou a čekat na to, že někdo něco za nás vyřídí. Nevyřídí, ani ČÚZK ani samozvaná komora. Starejme se sami! Vždyť i v tom Německu jsou geodeti tak nějak exoti!

S pozdravem “Hlavu vzhůru (pokud jsou v ní nápady)“

autor: Ing. Frant. Janovský, geodet

5.8. 1999

Z časopisu Zeměměřič č. 10/99