Dne 28. 9. 2000 jsme poprvé slavili nový státní svátek - Den státnosti, který je tak opět spojen se symbolem českého národa - se sv. Václavem. Tento den uplynulo 1065 let od jeho smrti. Nutno říci, že tento svátek byl slaven dlouhá staletí vzhledem k osobě sv. Václava, jakožto patrona celého českého národa. V letech 1999 - 2000 probíhaly restaurátorské práce na jedné z nejvýznamnějších památek - v kapli sv. Václava na Pražském hradě. V rámci spolupráce Státního ústavu památkové péče a Laboratoře fotogrammetrie FSv ČVUT (katedra mapování a kartografie) a dále Laboratoře kvantitativních metod výzkumu památek FJFI ČVUT proběhlo na konci minulého roku fotogrammetrické zaměření slavné sochy sv. Václava z důvodů její dokumentace a pro potřeby zaznamenávání průběhu restaurátorských a výzkumných prací. V letošním roce následovalo dokumentační zaměření nástěnných maleb v pozadí sochy, které byly taktéž podrobeny restaurátorskému zásahu vzhledem k jejich relativně špatnému stavu a výskytu prasklin.

    Krátce k osobě sv. Václava: pocházel z knížecího rodu Přemyslovců, narodil se kolem r. 895 a byl zavražděn 28. 9. pravděpodobně r. 935. Roky nejsou určeny zcela jednoznačně, neboť záleží na interpretaci svatováclavských legend. Sv. Václav byl typem nevýbojného panovníka, který proslul svými ctnostmi. Stal se tak vzorem i pro další panovníky. Jeho osobu ctil zejména Karel IV., který vlastně založil kult sv. Václava. Od jeho doby ležela česká koruna na lebce sv. Václava. Vznikl tak i státoprávní pojem "země koruny české koruny svatováclavské". R. 1911, při archeologickém průzkumu svatovítského chrámu, byla otevřena hrobka sv. Václava a k lebce byla přidána spodní čelist a další zuby. Lebka byla antropologicky prozkoumána v sedmdesátých létech a byla provedena rekonstrukce obličeje sv. Václava podle Gerasimovy metody měřením na daných bodech lebky. Byla prokázána zajímavá shoda rekonstrukce hlavy s hlavou sochy sv. Václava, která je pravděpodobně dílem Jindřicha Parléře z r. 1373 (1378 ?), synovce Petra Parléře. Podle některých odborníků použil Jindřich Parléř pro rekonstrukci obličeje zřejmě jako první na světě originální lebku; podle jiných je nepravděpodobné, že by Karel IV. zapůjčil jednu z nejvzácnějších relikvií - lebku sv. Václava - k těmto účelům (a ještě "zedníkovi", jak se vyjádřil jeden z odborníků). Právě antropologický výzkum spojený s dalším bádáním přinesl nové zjištění, že sv. Václav byl v době své smrti minimálně čtyřicetiletý. To zcela vyvrací dřívější datování jeho narození podle legend kolem r. 907 a smrti v r. 929, ostatně těžko si lze představit zavražděného dvaadvacetiletého mladíka s mohutným plnovousem po cca osmiletém vládnutí (snad s výjimkou Tutanchamóna, který stejně vládl velmi krátce). Nutno podotknout, že zde prezentovaná data jsou v různých publikacích často výrazně odlišná.

    Sama socha sv. Václava je opuková s řadou doplňků, opatřená polychromií. Podle jejího průzkumu moderními metodami včetně sonografie lze říci, že cca 1/3 není původní (části pláště a nohou, štítek s parléřovským znakem, štít a kopí, které se k postavě knížete příliš nehodí - snad bylo dříve praporcem). Pro účely restaurování a průzkumu byla socha sejmuta, byla však zkoumána v chrámu. Před jejím sejmutím pomocí lana, procházejícího otvorem v parléřovské hvězdicovité klenbě kaple, byla socha na poslední chvíli fotogrammetricky dokumentována z lešení, postaveného kolem sochy. Prací se zúčastnili pro její jedinečnost téměř všichni, kteří na ČVUT fotogrammetrii provádějí (inženýři Jurášková, Hodač, Valentová, Dolanský a Pavelka). Pro snímkování bylo využito dvou komor UMK 10/1318 v závěsu se základnou 120 cm, fotografováno bylo z lešení ze vzdálenosti cca 3 m na černobílý planfilm Fomapan. Pořízeny byly celkem 3 stereodvojice, jedna čelní a dvě ze stran. Celkem bylo vyznačeno a zaměřeno 12 vlícovacích bodů na soše i v blízkém okolí. Signalizace byla provedena samolepicími štítky se značkami. Současně byla socha fotografována komorou RolleiMetric s objektivem 40 mm na barevný svitkový film. Pořízeny byly jednak kvazinormální stereozáběry ze stativu, dále konvergentní snímky. Všechny snímky byly skenovány na profesionálním fotogrammetrickém skeneru až na 1700 dpi (pixel na objektu pod 1 mm). Vlastní zpracování bylo zprvu nejasné, neboť nebylo známo, co vlastně má být výsledek. Sochy jsou často fotogrammetricky vyhodnocovány v podobě vrstevnicového plánu, který sice vypadá efektně, ale pro odběratele je obyčejně nepoužitelný, nehledě na zakryté prostory. Naší snahou tedy bylo vytvořit stereomodel a pokusit se ho vyhodnotit do formy srozumitelné a upotřebitelné odběratelem. Klasickým problémem nejen pro fotogrammetra je dohodnout se s odběratelem a zadavatelem na přesnosti, detailnosti a formě výstupu. Často se stává, že obě strany nemají ani zdání o nutnostech a potřebách strany druhé. Po konzultacích vy plynulo, že nejlepší pro restaurátorskou činnost jsou vektorově vyhodnocené pohledy ve velkých měřítkách pro zaznamenávání zásahů, odběru vzorků, zákresu přemaleb apod. Zároveň bylo naší snahou vytvořit 3D model s co největší přesností tak, aby ho bylo možno využít pro 3D počítačovou prezentaci. Pro sběr prostorových bodů a vektorů jsme použili software PhoTopol pro stereofotogrammetrické 3D vyhodnocení a dále obdobný software VSD z Univerzity Krakow. Absolutní orientace modelů u většiny případů byla uspokojivá (střední chyby prostorových souřadnic pod 1 cm). Problém se vyskytl při napojování modelů, neboť nebylo provedeno svazkové vyrovnání a dále u zadních partií sochy (nebylo možno fotografovat z boku nebo zezadu). Tyto partie byly při vyhodnocení zjednodušeny, zadní strana je stejně prakticky holý kámen. Vektorové vyhodnocení proběhlo bez nesnází, o to větší problémy byly s vytvořením 3D počítačového modelu. Software MicroStation, který jsme měli k dispozici, je skvělý nástroj pro technické účely. Umí - obdobně jako AutoCAD - pracovat s koulemi, krychlemi, kvádry, dělat jejich průniky, točit s nimi a nasvětlovat je. Pro rychlé a snadné modelování obecné plochy a její renderování se ale ve verzích, které jsme použili, příliš nehodí. Výsledky jsou doložené na obrázku. Pro složitější sochy nebo sousoší se tato metoda použít nedá. Na tyto účely bude nutno vyhledat software pro animaci, např. software pro tvorbu postav ve filmech, což se ale cenově zcela vymyká běžným možnostem. I tak zůstává otázka konstrukce např. záhybů na šatech nejasná.

    Další částí byla dokumentace maleb v pozadí sochy. Spodní část celé kaple je zdobena obkladem z jaspisů, chalcedonů, ametystů a achátů (celkem 1 345 kusů; katedrála se začala stavět na přelomu r. 1344 - 45 - čísla jsou ale zřejmě náhodná). Kolem celého obvodu je zobrazen Pašijový cyklus, nad nímž probíhá druhý cyklus ze života sv. Václava. Je dílem Mistra litoměřického oltáře z let 1506 až 1509. Cyklus byl přemalován r. 1612 Danielem Alexiem z Květné. Na stěně za oltářem se sochou sv. Václava jsou do cyklu vkomponovány postavy čtyř českých patronů z let 1484 - 85. Po stranách sochy jsou zobrazeni dva andělé, kteří doprovázeli podle legendy knížete Václava při audienci u císaře Jindřicha Ptáčníka. Nad sochou jsou zobrazeni král Vladislav Jagellonský a jeho manželka Anna de Foi-Candale.

    Pro účely restaurování maleb bylo vztyčeno nové lešení, ze kterého bylo provedeno fotografování jednotlivých částí maleb komorou RolleiMetric 40 a 80 mm a dále digitální komorou Olympus Camedia 2000 s rozlišením 2,1 Mpixelu. Snímky byly transformovány v digitální podobě na vlícovací body zaměřené pásmem na stěně do formy fotoplánů jednotlivých částí. Jejich klad pak byl zobrazen do celkového obrazu stěny a uchován na CD. Informace a fotoplány byly převedeny pomocí html protokolu do stavu, který lze velmi jednoduše prohlížet internetovským prohlížečem.

    Existují též názory, že socha sv. Václava byla nějaký čas mimo kapli, snad někde na římse před vstupem do katedrály. Podle posledních průzkumů se zdá, že tomu tak nebylo, a rozhodně ne po vzniku maleb. Na podporu tohoto tvrzení hovoří to, že malby, zejména andělé, ukazují směrem k soše a za sochou není malba prakticky žádná. Detailní průzkum nepřinesl důkazy o jejím vystavení povětrnostním vlivům.

    Závěrem je snad vhodné poděkovat všem zúčastněným a dále i osobám spolupracujícím, které tuto práci umožnily. Vznikl tak jistě cenný materiál vztažený ke stavu na konci tisíciletí a rozšířily se i naše zkušenosti z oblasti digitální fotogrammetrie a následného zpracování dat.    

Ing. Karel Pavelka (1962) vystudoval FS ČVUT Praha, obor Geodezie a kartografie, specializace DPZ. Od r. 1987 do 1988 zaměstnán v SDPZ GKP Praha. Od r. 1989 odborný asistent na katedře mapování a kartografie. Specializuje se na družicové operační systémy a monitorování vegetace pomocí DPZ.

---

Z časopisu Zeměměřič č. 11/2000