Zeměměřič

l Zeměměřič

Jak pukaly ledy...

Se zájmem, ale i smíšenými pocity jsem si přečetl otázky, které položil ing. Šedý ve svém příspěvku na MGID '99 (Zeměměřič č. 12/99). Otázky jsou formulovány obecně a jistě po 10 letech zkušeností dávají možnost kritiky řešení tehdejších problémů. Myslím si ale, že uplynula dostatečně dlouhá doba na to, aby bylo možno objektivně posoudit tehdejší rozhodnutí.

Chci se vyjádřit proto, že si ing. Šedého vážím nejen pro jeho dlouholetou činnost v resortu, ale i jako kolegy, který byl prakticky u všech rozhodování v této době, a se kterým se dalo vždy jednat bez obav, že člověka nebo resort někde podtrhne, což se o všech spolupracovnících, které jsem do funkce uvedl, říci nedá.

K rozhodnutí nastoupit v roce 1990 do funkce předsedy, mě vedlo několik důvodů. Pracoval jsem v resortu od jeho zřízení, ať již jako řadový pracovník nebo v různých funkcích, na ÚSGK později ČÚGK od března 1966 do června 1970 a byl zde tedy předpoklad dostatku znalostí, ze kterých jsem mohl vycházet.

Přišel jsem na úřad, hledal spolupracovníky, orientoval se v situaci v resortu i ve vztahu mimoresortních pracovníků k úřadu. Mým cílem bylo jednak změnit dosavadní postavení úřadu mezi ústředními orgány státní správy ČR, jednak vybudovat KN srovnatelný s jeho historií u nás, ale v moderní podobě.

Seznámil jsem se též s praxí, vybavením a organizací služby v okolních státech, zejména v Rakousku, které vychází ze stejných historických podmínek. Tyto poznatky ukázaly velikost úkolů, jejich časovou posloupnost, ale i kolik budeme muset vynaložit úsilí pro jejich splnění. Mohu konstatovat, že léta 1990-93 byla v mé praxi nejtěžším obdobím. Právě vědomí toho, že moje rozhodnutí ovlivní na řadu let postavení resortu a položí základy pro jeho další budování, vytvářelo rámec, ve kterém se bylo nutno pohybovat.

Dnes chci vyjádřit stanovisko k prvým dvěma otázkám - nebude ani zábavné ani čtivé. Postavení resortu ve společnosti bylo dáno legislativou platnou v tomto období:

zákon č. 22/64 Sb. o evidenci nemovitostí
zákon č. 46/71 Sb. o geodezii a kartografii
zákon č. 36/73 Sb. o orgánech geodezie a kartografie
vládní usnesení č. 174/89 o vytvoření podmínek další působnosti státní správy v jednotlivých resortech

Jaká tedy byla skutečnost v zeměměřictví?
Zákon č. 46/71 Sb. umožňoval vykonávání zeměměřických prací pouze organizacím. Rozhodnutím tehdejšího předsedy úřadu byla v roce 1972 začleněna tehdejší střediska geodezie v okresech vykonávající úkoly státní správy pro zabezpečení civilních potřeb geodezie a kartografie do státních podniků Geodezie, které však byly zřízeny pro hospodářské činnosti v oboru. Byl tak vytvořen nezákonný hybrid a bylo jen otázkou času, kdy bude napaden tento stav odporující podmínkám vytváření právního státu.

Se zoufalstvím jsem se přesvědčoval o tom, v jakých podmínkách nejen v Praze, ale ve značné části okresů pracují naši pracovníci. O vybavení reprodukční a výpočetní technikou se nám jen zdálo. Přes veškerou podporu místopředsedy vlády Baudyše a jednání na všech možných úrovních jednotlivých ministerstev vše vždy skončilo na ministerstvu financí. To dokázalo samozřejmě kompletně vybavit finanční úřady, ukládalo nám spolupracovat, ale prostředky na obdobné vybavení středisek se nikdy nenašly. Vláda v čele s premiérem Pithartem spolu s Parlamentem ČR v období 1990/91 přijala řadu zákonů, což přineslo obrovský nárůst požadavků na pracoviště v okresech. Význam evidence vlastnictví k nemovitostem všichni uznávali, úkoly ukládali, ale uvolnit peníze na vybavení, které by umožnilo zefektivnění činností, nebyl ochoten nikdo.

Pro přesnost chci uvést ty zákony, které nejvíc ovlivnily naši činnost:

zákon č. 105/90 Sb. o soukromém podnikání občanů,
zákon č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci,
zákon č. 427/90 Sb. o převodech vlastnických vztahů státu k některým věcem na jiné právnické a fyzické osoby,
zákon č. 87/91 Sb. o mimosoudní rehabilitaci,
zákon č. 92/91 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby,
zákon č. 172/91 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí,
zákon č. 229/91 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
zákon č. 231/91 Sb. o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích,
zákon č. 284/91 Sb. o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech,
zákon č. 455/91 Sb. o živnostenském podnikání.

Ani přesuny části pracovníků podniků Geodezie na okresní střediska nepomohly k podstatnému snížení lhůt pro vyřizování žádostí o informace z evidence nemovitostí. Při projednávání otázek geodezie a kartografie včetně rozpočtu bylo stále poukazováno na to, že nestačíme vykonávat činnosti státní správy, ačkoliv celkový počet pracovníků podniků Geodezie by to měl umožnit, ale snížení příjmové části rozpočtu resortu z omezené hospodářské činnosti nepřicházelo v úvahu.

Jaká byla řešení přijatá v průběhu roku 1990?

Po vydání zákona č. 105/90 jsem vydal opatření předsedy ČÚGK ze dne 14. 5. 1990, kterým bylo upraveno provádění geodetických a kartografických prací občany, což vzhledem k zákonu č. 46/71 Sb. jako zvláštnímu předpisu k výkonu činnosti, ke které je třeba zvláštní oprávnění, vůbec nebylo po právní stránce jednoduché. Rozšíření činností podnikatelů o vyhotovování GP a vytyčování hranic pozemků podle opatření předsedy ČÚGK ze dne 20. 12. 1990 bylo podle shora uvedeného zákona již na hraně zákonnosti. V průběhu jednoho roku požádalo o souhlas k provádění geodetických a kartografických prací občany více než 1 700 geodetů z různých - nejen resortních organizací. Ukázalo se však, že značná část těchto prací byla vykonána z části nebo úplně v pracovní době zaměstnanců s využitím přístrojů zaměstnavatele.
Koncem září r. 1990 bylo rozhodnuto o rozdělení státních podniků geodezie k 31. 12. 1990 podle druhu prováděných činností. Projednávání těchto opatření na pracovištích podniků v krajích se setkalo, zejména v Opavě, s prudkým odporem a nepochopením jak vedení, tak pracovníků. Argumentem bylo, že jestliže dosavadní model organizace mohl fungovat téměř 20 let, není důvod situaci měnit. Své rozhodnutí o rozdělení podniků jsem nezměnil a delimitaci podle činností provedl. Vzhledem k vývoji v dalších letech jsem přesvědčen, že jiná cesta nebyla. Převedení dalších činností do sféry podnikání bylo možné, ale s rizikem, že dosavadní financování těchto činností rozpočtem bude ukončeno. Přesvědčení podnikatelů, že současně s převedením činností budou automaticky uvolňovány peníze na státní zakázky, patří do kategorie iluzí, i když jistě vábných, a láká dodnes. Z peněz, které jsme v tomto období měli k dispozici, jsme nejdříve jedno, později i druhé okresní pracoviště vybavili výpočetní a rozmnožovací technikou a ověřovali možnosti automatizovaného zpracování evidence vlastnických vztahů v EN. To se nám však nevyplatilo, neboť stačilo, aby jeden poslanec v rámci rozpravy prohlásil, že navštívil okresní pracoviště, naneštěstí jedno z uvedených dvou, a zjistil, že máme-li takovéto vybavení, nepotřebujeme nic a ještě můžeme snížit poplatky za služby - oboje se samozřejmě stalo. Musím konstatovat, že většina poslanců se považovala za neomylné a vševědoucí. Idea většiny, že z počítače, když již bude, všechny potřebné informace ihned vypadnou, byla pevně zakotvena v jejich představách. Přesvědčit je o problému vytvoření databáze o více než 12 mil. parcel, přičemž ještě dalších cca 6 milionů parcel je pouze ve zjednodušené evidenci (v přírodě jejich hranice neexistují) a část parcel nemá vyřešeny vlastnické vztahy, mohl pouze někdo z jejich řad, pokud se ovšem našel. Musím objektivně uznat, že tyto výjimky existovaly.
V roce 1991 vydalo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci vzorový projekt privatizace a naše podniky byly v souladu s jejich přáním zařazeny do první vlny privatizace. Možnosti "malé privatizace" využila jen malá část pracovišť, a tak převážná část podniků volila cestu kuponovou metodou, menší veřejnou dražbou. Projevil se nedostatek kapitálu v oboru - tím se ale zvýšila možnost změny druhu nebo rozsahu podnikání po privatizaci podniku. Jak probíhala privatizace jednotlivých pracovišť a poznatky z tohoto období s ministerstvem pod vedením ministrů Ježka a později Skalického, patří dodnes k nejděsivějším zážitkům mého působení jako předsedy. Zkušenosti podniků případně pracovišť jsou natolik rozdílné, že by zasluhovaly samostatná zhodnocení. Spokojenost na straně jedné, zklamání na straně druhé, finanční ocenění činnosti geodetů podnikatelů, ztráta jistot zaměstnanců po často celoživotním zaměstnání, splněná i nenaplněná očekávání. Líc a rub přechodu k soukromému podnikání v našem oboru. Na závěr bych chtěl zdůraznit jednu podstatnou věc. Vyřešení jakékoliv legislativní otázky (pokud není vnitroresortní) je procesem jednání s dotčenými ministerstvy, v Legislativní radě vlády, ve vládě, případně v parlamentních výborech. Takže bouchání do stolu (viz ing. Janovský v Zeměměřiči č. 10/99) svědčí o naprosté neznalosti způsobu projednávání jakékoliv problematiky nového zákona, vyhlášky či opatření. Bez připomínkového řízení se váš návrh neobejde a naopak vaše připomínka k cizím návrhům nemusí být přijata. Přání a výsledek není totéž.

Dokončení příště.

Ing. Ferdinand Radouch

Z časopisu Zeměměřič č. 4/2000