"Vzetí v držbu činí materii věci mým vlastnictvím, poněvadž materie pro sebe není něco vlastního sobě" (Hegel: Základy filosofie práva)

Původ a vznik soukromého vlastnictví spočíval v dosavadní historii lidstva především na konvencích a na primitivním principu "zabrat a udržet". I když se původní drsné metody a nástroje v posledních staletích poněkud zjemnily, základní principy zůstávají v podstatě stejné. Že násilné a represivní metody ustupují právním nástrojům jen dočasně, svědčí nejen celé minulé století, ale i současné události na Balkáně. Může vůbec takový nedokonalý nástroj jako je katastr spolehlivě a úplně zajistit proklamovaná lidská práva v této oblasti? Nebo je nutné dynamickou povahu vlastnictví přiměřeně respektovat?

"Vzetí v držbu činí materii věci mým vlastnictvím, poněvadž materie pro sebe není něco vlastního sobě" (Hegel: Základy filosofie práva)

Původ a vznik soukromého vlastnictví spočíval v dosavadní historii lidstva především na konvencích a na primitivním principu "zabrat a udržet". I když se původní drsné metody a nástroje v posledních staletích poněkud zjemnily, základní principy zůstávají v podstatě stejné. Že násilné a represivní metody ustupují právním nástrojům jen dočasně, svědčí nejen celé minulé století, ale i současné události na Balkáně. Může vůbec takový nedokonalý nástroj jako je katastr spolehlivě a úplně zajistit proklamovaná lidská práva v této oblasti? Nebo je nutné dynamickou povahu vlastnictví přiměřeně respektovat? Stav map a dynamika vlastnictví    Současný stav katastrálních map (kdy cca 70 % území je stále pokryto nevyhovujícími mapami majícími svůj původ v mapování stabilního katastru před více než 150 lety) a skutečnost, že v důsledku řady rozsáhlých pohybů ve vlastnictví zejména během posledního století, kdy většina vlastnických hranic není v terénu stabilizována trvalým způsobem, vyvolávají potřebu velmi časté obnovy vlastnických hranic v terénu, a to i při vyhotovování geometrických plánů, které by mělo být bezproblémové a nezatíženo nedokonalostí stávajících map a měřických dokladů. Vlivem běžného užívání pozemků a vývoje sousedských vztahů, nebo i přírodními vlivy, se postupně, během střídání generací vlastníků, původní reálné hranice v přírodě postupně měnily, ať už vědomě (vzájemné ústupky na základě dohody sousedů, nepřesnosti při stavbě budov, oplocení a zídek, vyrovnávání hranic), či nevědomky (posuny mezí naoráváním, pozvolné změny nezpevněných vozových cest, přirozený nálet dřevin, pozvolné změny vodních toků v důsledku přírodních vlivů i lidské činnosti, atd.), aniž by současně byly tyto změny s potřebnou přesností a podrobností zaznamenávány v katastrálních mapách a důsledně majetkoprávně řešeny. Z dnešního pohledu již od samého počátku nevyhovující, graficky vyhotovené mapy vzniklé před více jak 150 lety, dále degradované nekvalitní údržbou v průběhu této doby, tak často zobrazují původní historické reálné hranice druhů pozemků a vlastnictví a nikoliv hranice vlastnictví, tak jak se postupně vyvinulo, a jak je dnešními vlastníky také většinou pociťováno a chápáno. Přesnost i spolehlivost takto dokumentovaných historických hranic je přitom omezená a daná jednoduchými metodami měření a zobrazování v době vzniku těchto map, kdy se navíc některé hranice zaměřovaly jen velmi přibližnými metodami (např. hranice kultur, ale i hospodářské budovy, v rámci jednoho vlastnictví jen odhadem či krokováním, přičemž nic nebránilo tomu, aby se z těchto hranic staly bez dalšího zaměření následnými převody hranice vlastnictví). I při správném vytyčení takových historických hranic z těchto historických podkladů pak vznikají určité dohady a spory, zda jde opravdu o správnou vlastnickou hranici, zejména když řada okolností nasvědčuje tomu, že taková hranice neodpovídá současnému okolí, je vzhledem k dnešním poměrům nelogická, vede např. mimo letitou kamennou zídku či mimo mez apod. Všeobecný nedostatek spolehlivých pevných bodů v nejbližším okolí, zejména v polních tratích, pak spolehlivost a důvěryhodnost ještě dále snižuje. Vytyčování takových historických hranic často vyvolává spory i mezi sousedy, kteří dosud žili v pokojné držbě. Napomáhá tomu i skutečnost, že mnoho současných vlastníků nabylo vlastnictví v restituci po svých předcích a původní skutečný rozsah vlastnictví v terénu nenajdou a nikdy jej ani neznali. Význam trvalého označování hranic    Nutno poznamenat, že vlastnické právo se vztahuje ke konkrétní věci (tedy k pozemku či stavbě) a nikoliv k jejímu zobrazení, tedy abstrakci, kterou je například parcela v katastru, či souřadnice jejich lomových bodů v nějaké soustavě. Z tohoto pohledu má trvalé označování hranic v terénu stále nezastupitelnou úlohu. Nikoho snad ani nenapadne vytyčovat například hranice budovy, aby zjistil odkud kam budova jako předmět vlastnického práva sahá a v případě např. centimetrového, decimetrového, či metrového rozdílu vyvozovat, že část budovy je ve vlastnictví souseda, zatímco u pozemků k tomu dochází běžně. Jde o přílišnou důvěru v nedokonalý katastr, který je vždy jen určitou, více či méně přesnou, ale stále jen nedokonalou abstrakcí reálného světa. Jestliže je hlavním smyslem katastru evidovat realitu v terénu s přesností vyhovující pro většinu účelů, není namístě povyšovat abstrakci nad tuto realitu (ale spíše naopak), neboť katastr je jen nástroj, nikoliv konečný cíl.    Jen trvalé označení hranic v terénu umožňuje plný výkon vlastnických práv, tedy zejména držet, užívat a disponovat. Každému zřejmé a srozumitelné trvalé označení hranic brání nevědomému užívání pozemků v jiném rozsahu, neoprávněným záborům i nejasnostem a předchází budoucím sporům. Jednoznačná a spolehlivá znalost hranic pozemku v terénu také zvyšuje právní jistoty vlastníků i věřitelů, a samozřejmě i kupujících. Kde hranice v terénu neexistují nebo jsou nejasné, vznikají následně problémy. Není pravdou, že vytyčení snadno vše vyřeší. Spolehlivě známá a zřetelná hranice je totiž základním předpokladem jejího respektování sousedy. Vše výše uvedené, ať už jde o kvalitu a přesnost map (která je a musí být vždy z absolutního hlediska jen nedokonalá), nebo o pojem vlastnictví k nemovitostem, které se týká reálných věcí, a které i současný právní řád chápe jako dynamické (např. institut vydržení - vydržet je však ale nutné pozemek v terénu, nikoliv parcelu v mapě) podporuje potřebu preferovat skutečnou pokojnou držbu (tak, jak se postupem času vyvinula) před historickými a dnes již překonanými hranicemi, které jsou s větší či menší mírou spolehlivosti a přesnosti dokumentovány v katastrálních mapách a měřické dokumentaci. Především tam, kde se nezachovalo nepochybně původní a spolehlivé trvalé označení hranic, které by předešlo vývoji užívání a držby v odlišných než v původních hranicích. Vytyčování hranic, místní šetření a geometrické plány    Současné předpisy ukládají (a jinak ani nemohou) vytyčovat hranice podle původní měřické dokumentace platného operátu, a kde taková dokumentace není, podle zobrazení hranic v platné katastrální mapě. Výsledkem je spíše "technické" vytyčení historické hranice, která odpovídá sice technickým podkladům, tak jak jsou dokumentovány, ale nemusí již odpovídat vývoji práva v dané oblasti, kdy právně leží vlastnická hranice jinde. Proto také vytyčení hranice má povahu pouze technického podkladu, a jedině soud v nalézacím řízení je kompetentní ve sporu o hranici rozhodnout. Nákladné vytyčování hranic se tak až na výjimky míjí svým účelem a daleko praktičtějším řešením by bylo navodit a umožnit dojednání dohody sousedů o průběhu hranic, které považují oboustranně za ještě přijatelné. Vytyčení hranic i v případě, že obě strany skutečně neví, kde hranice probíhá, a jsou ochotny respektovat to, co vytyčením vyjde, je ve většině případů zbytečné, mohou-li se strany na nějaké hranici dohodnout i bez vytyčení (a tuto hranici spolehlivě zaměřit). Obdobně je tomu při místním šetření vlastnických hranic (dnes zjišťování hranic při obnově operátu novým měřením), kdy se sice hranice nevytyčují, ale vychází se prioritně z nedokonalého zobrazení navíc často historických hranic v dosavadní mapě, které je povýšeno nad pokojnou a často i sousedními vlastníky respektovanou držbu. V případě že průběh zjišťované hranice neodpovídá zákresu v dosavadní mapě, má předseda komise povinnost upozornit strany na tuto skutečnost i kdyby hranice byla nesporná. Naopak, v případě, kdy strany nesouhlasí se zjištěnou hranicí, poznamená se tato skutečnost v soupise nemovitostí a do obnoveného operátu se převezme historická hranice podle její dokumentace v katastru (a to, i když s ní nesouhlasí ani jedna ze stran). Hranice se tak často nejen neupevňují, ale spíše zpochybňují. Zejména se však v nemalé míře historické a často i pochybné hranice, které neodpovídají realitě, natrvalo konzervují. Náprava právními prostředky je přitom nákladná, zdlouhavá, a při značném množství takových případů jako standardní metoda zejména nereálná. Potřeba zjistit a popřípadě upravit hranice vzniká samozřejmě nejen při novém mapování, ale i při vyhotovování GP, kdy je třeba pozemek rozdělit, oddělit z něj samostatnou část, nebo z pozemku část oddělit a připojit k jinému pozemku. Pro takové úkoly je třeba spolehlivě znát průběh platných hranic v terénu, aby bylo možné nově vytvářené hranice řádně označit a zejména konzistentně napojit na hranice stávající. Smyslem GP je totiž především rozdělit pozemek v terénu, a teprve následně při skutečné právní transakci, rozdělit i obraz tohoto pozemku, tj. parcelu v mapě. Rozdělit spolehlivě pozemek v terénu však vyžaduje znát průběh jeho hranic v terénu, nejen v mapě. Při situaci, kdy ani při původním mapování stabilního katastru nebyla vlastníkům uložena povinnost vlastnické hranice svých pozemků označit trvalým způsobem, se z poměrně jednoduché úlohy stává náročný problém, neboť i jednoduchý GP je vázán na náročné vytyčování hranic, které pak ovšem často vycházejí jinak, než se předpokládalo a vznikající rozpory je třeba nějak řešit. Řešit vzniklé diskrepance jen na mapě (tedy jen na abstrakci reálného světa) je sice také možné, ale bez vyřešení v terénu jde jen o řešení formální, a tedy jen poloviny úlohy, když výsledkem nákladného měření není rozdělený pozemek v terénu (včetně trvalého označení všech lomových bodů jeho hranic), ale jen rozdělená parcela v mapě. Bez trvalého označení lomových bodů celého obvodu pozemku v terénu je předmět vlastnictví i s takovým GP opět neurčitý a nejistý a vlastník stále nemá možnost vykonávat plný rozsah vlastnického práva se všemi základními atributy (držet, užívat a disponovat). Potřeba další specializované odborné kvalifikace    Podle současné legislativy (zákon č. 200/1994 Sb., zákon o zeměměřictví, v platném znění) jsou oprávněny zeměměřické činnosti vykonávat pouze odborně způsobilé osoby (fyzická osoba s ukončeným středoškolským nebo vysokoškolským zeměměřickým vzděláním). Přitom výsledky těchto činností, využívané pro správu a vedení katastru nemovitostí, pro státní mapová díla a ve výstavbě, musí být ověřeny fyzickou osobou, které bylo uděleno úřední oprávnění (že odpovídají svými náležitostmi a přesností právním předpisům, a v případě výstavby i podmínkám dohodnutým s odběratelem).    Úřední oprávnění se uděluje pro ověřování: geometrických plánů a dokumentace o vytyčení vlastnických hranic, dokumentace o zřízení, obnovení nebo přemístění bodů podrobného bodového pole a o zaměření předmětů měření, které jsou obsahem základních státních mapových děl pro potřeby orgánů zeměměřictví a katastru, geodetických podkladů pro výstavbu, dokumentaci o vytyčovací síti, dokumentaci o vytyčení prostorové polohy, rozměru a tvaru stavby pro účely výstavby, o dohledu nad dodržováním prostorové polohy a pro geodetické části dokumentace skutečného provedení stavby nebo technologického zařízení, dokumentace o zřízení, obnovení nebo přemístění bodů podrobného polohového bodového pole a o zaměření a šetření předmětů měření, které jsou obsahem státních mapových děl, pro potřeby obrany státu.    Úřední oprávnění podle bodů a) až c) uděluje při splnění stanovených podmínek ČÚZK, oprávnění podle bodu d) uděluje Ministerstvo obrany. Z výše uvedeného je zřejmé, že zeměměřické činnosti může provádět jen odborně způsobilá osoba, ověřování těchto výsledků, pokud je potřebné, pak jen fyzická osoba s úředním oprávněním. Přitom výsledky pro katastr nemovitostí (geometrické plány a dokumentace o vytyčení vlastnických hranic) musí být ověřeny.    Při praktickém vedení katastru však vzniká potřeba další specializované odborné kvalifikace, a to zejména v souvislosti se zaměřováním změn a vyhotovováním geometrických plánů, vytyčováním nesporných vlastnických hranic v terénu a místním šetření pro obnovu katastrálního operátu. Při těchto činnostech je často nezbytně potřebné a téměř vždy vhodné mít určité kompetence, které má většinou (a to ještě nedokonale) jen katastrální úřad. Jde v podstatě o provádění místního šetření jako úředního výkonu, které by mělo právní platnost, a které by mohlo stanovit za určitých podmínek průběh hranic dohodou zúčastněných stran bez ohledu na dokumentované historické hranice. Pro takové místní šetření v současné době nemá kompetence ani katastrální úřad, natož pak vyhotovitelé geometrických plánů a vytyčovatelé hranic. Přitom je zřejmé, že bez potřebných kompetencí je provádění většiny zeměměřických činností pro vedení katastru obtížné, zbytečně komplikované, nákladné, a v některých případech i téměř nemožné. Výsledky takových činností jsou pak jen omezeně použitelné, přetrvávají staré nedostatky a problémy se neřeší, ale zůstávají. Měřický (katastrální) komisař    Navrhuje se proto zřídit instituci "měřického (katastrálního) komisaře", který by na základě zvláštního zmocnění byl oprávněn za katastrální úřad: zvát vlastníky k místnímu šetření, provádět vlastní místní šetření v komisi složené vždy z komisaře a vlastníků sousedních pozemků, sepisovat a podepisovat protokoly o místním šetření, vyhotovovat a podepisovat náčrty o místním šetření včetně popisu hranic, sepisovat a podepisovat protokoly o vyrovnání hranic, sepisovat a podepisovat protokoly o zjištěném nesporném průběhu hranic, předkládat katastrálnímu úřadu výsledky místního šetření včetně výsledků měřických činností.    Komisař by jednal osobně a svým jménem, a byl by za dodržování předpisů a výsledky své činnosti zodpovědný jak katastrálnímu úřadu, tak objednatelům své činnosti. Za škody by nesl osobní zodpovědnost. Působnost komisaře by byla v rámci celé ČR, výsledky činnosti by podléhaly převzetí územně příslušným katastrálním úřadem.    Pověření měřického katastrálního komisaře by na základě žádosti a složení slibu mohl udělit Český úřad zeměměřický a katastrální občanu ČR s úředním oprávněním ověřovat geometrické plány a dokumentaci o vytyčení vlastnických hranic. Na základě oprávněné stížnosti nebo zjištěného porušení povinností by byl ČÚZK oprávněn pověření vypovědět s udáním důvodu bez správního řízení.    Jinou cestou je možnost jen rozšířit kompetence stávajících osob s úředním oprávněním. V každém případě by však oprávněná osoba musela činnosti související s místním šetřením provádět osobně (tedy nikoliv jen ověřovat výsledky). Potřebné legislativní úpravy    Rozsah činnosti měřického komisaře by odpovídal kompetencím katastrálního úřadu v oblasti místního šetření podle novely katastrálního zákona, který by také stanovil možnost a podmínky, za kterých lze pověřit touto činností fyzickou osobu. Vlastní místní šetření by preferovalo namísto dokumentovaných historických hranic protokolárně zjištěné nesporné hranice odpovídající realitě, pokud jsou vlastníci schopni se na nich shodnout. Základem by byl návrat k úpravě místního šetření podle § 12 katastrálního zákona 177/1927 Sb. z. a n. a jeho podrobnější úprava v předpise "Návod jak vykonávati práce pro vedení pozemkového katastru v územích se sjednocenými katastrálními operáty - Instrukce pro vedení pozemkového katastru (Výnos Ministerstva financí ze dne 20. prosince 1937, č. 150.000/37-III/6a)", a to §§ 20 až 24.

Literatura:

1. Flieder K., 1917. O obnově a opravě hranic dle císařského nařízení ze dne 22. července 1915, Č. 208 Ř.Z. Právnická jednota v Praze, Praha 1917, str. 38
2. Pešl I., 1992. Číselné zaměřování změn v souřadnicovém systému S-JTSK. GaKO, 38/80, 1992, číslo 11
3. Pešl I., 1996. Může být digitalizace důvodem ke znehodnocení katastrálních map? Zeměměřič 1996, č.1, str. 3 - 6.
4. Pešl I., 2000. Proč nepřevádět sáhové mapy při digitalizaci do S-JTSK a jak s nimi pracovat dál. Zeměměřič 2000, č. 11, str. 4 - 8.
5. Pešl I., 2001. Digitalizace a další vedení katastrálních map. Zeměměřič 2001, č. 1+2, str. 7 - 9.

Ilustrační obrázky mezníků a OT naleznete na: www.naturahradec.cz

    vyvěšeno: 10.4.2001

---

Z časopisu Zeměměřič č. 4/2001