Pro české země měly největší praktický význam výsledky historického topografického mapování v měřítku 1 : 25 000 z let 1869 - 1887, které byly využívány téměř devadesát let. Mapování samo mělo promyšlenou koncepci, bylo založeno na tehdy solidních geodetických základech; dosaženou profesionální úrovní se řadilo k předním světovým mapovým dílům. Kromě vojenského využití měly původní a odvozené mapy tohoto mapování také široké uplatnění v hospodářské a technické oblasti.

Vzhledem k procesu zastarávání tohoto díla dospěli vojenští a civilní uživatelé ČSR po roce 1918 k rozhodnutí o zahájení nového, celostátního mapování republiky. Avšak v důsledku kompetenčních sporů, organizačních obtíží a koncepčních neshod se nepodařilo tento záměr komplexně realizovat. Až do roku 1949 vznikala různorodá torza původních mapování, konjunkturálně uskutečňovaných v různých geodetických systémech a zobrazeních, v různých měřítkách a kladech mapových listů.

V letech 1949 - 1952 byly jako první etapa unifikace kartografického díla ČSR zpracovány prozatímní topografické mapy měřítka 1 : 50 000 a z nich odvozené mapy měřítek 1 : 100 000 (S-1946) a 1 : 200 000 (S-1952). K jejich zpracování bylo využito všech existujících podkladů, včetně map III. vojenského mapování. Práce v terénu se omezily na zběžnou revizi komunikací a nových velkých objektů.

Význam tohoto díla především spočíval v přechodu na mezinárodní systém a kartografické zobrazení, v unifikaci různorodých kartografických podkladů a v novém přístupu k mapové tvorbě, založeném na lhůtovém a technologickém plánování.

Všeobecně byl tento neudržitelný stav kriticky posuzován a byly hledány cesty, jak jej změnit. K novému, celostátnímu mapování bylo přikročeno na základě usnesení tehdejší vlády ČSR č. 35 z 28. 7. 1953; jeho přípravou a organizací byla pověřena tehdejší topografická služba a vlastní realizací pak Vojenský topografický ústav. Následující analýza výchozí situace zahrnovala charakteristiku zkušeností a požadavků 2. světové války na vojenské mapy, vzájemné porovnání topografických map a technologií tvorby topografických map evropských států - map německých, francouzských a sovětských a také možnosti využití výsledků dosavadních mapování státního území. Mapování mělo proběhnout v relativně krátkém čase, s nezbytnými odbornými silami a pokud možno s minimálním materiálním a finančním zabezpečením [1].

Byly oceněny přednosti tehdejších sovětských map - jejich koncepce založená na koncepci německých vojenských map, měřítko, použité kartografické zobrazení, bohatost jejich obsahu, přesnost, značkový klíč a mezinárodní charakter kladu mapových listů. Geodetickým systémem celostátního mapování měl být S-1942, definovaný na území ČSR systémem S-1952 [13].

Pro mapování byly stanoveny tyto zásady [1]:

1. geodetickým systémem bude S-1952 s Gauss-Krügerovým zobrazením v 6° pásech;
2. měřítko mapování bude 1 : 25 000;
3. použít vyhovující výsledky všech předchozích mapování, pořízených po roce 1930 a v terénu je revidovat podle aktuálních leteckých měřických snímků;
4. ostatní území zpracovat výhradně universálními fotogrammetrickými metodami; stolovou metodu použít pouze tam, kde nebude možné letecké snímkování;
5. následnou topografickou revizí kartografického originálu listu mapy v terénu podle připravovaného značkového klíče zajistit jednotné obsahové zpracování mapového díla;
6. oddělit od sebe zpracování kartografického originálu a polních topografických originálů; tím zajistit jednotné kartografické a polygrafické zpracování mapového díla;
7. celostátní topografické mapování dokončit v terénu do konce roku 1958.

VTOPÚ byl tak postaven ve třetím roce své existence před složitou situaci - personální, technickou i technologickou. Ačkoli již od svého vzniku ústav připravoval a cvičil topografy, geodety, fotogrammetry a kresliče, zabezpečoval přípravu pracovišť a jejich technické vybavení pro tento úkol, byly rozsah a nové podmínky pro splnění tohoto úkolu velmi náročné.

Každá složka vyžadovala specifický přístup; je třeba uznat, že generace již nepočetných předválečných odborníků z Vojenského zeměpisného ústavu odvedla dnes neuvěřitelné výkony a prokázala vysokou míru obětavosti, profesionální a lidský vztah k nové, nastupující generaci; to vše v podmínkách striktních politicko-personálních opatření, zaměřovaných na vojáky z povolání předmnichovské republiky.

Je zajímavé porovnání charakteristik bohatosti obsahu mapového díla - dispozičních mapových značek pro jeho vyjadřování:

Celostátní mapování probíhalo v jeho závěru - od roku 1956 ve spolupráci s civilním sektorem - s orgány býv. Ústřední správy geodézie a kartografie (ÚSGK).

Nové topografické mapy 1 : 25 000 byly prvním uceleným základním a původním čs. kartografickým dílem, které bylo jednotně zpracováno v celém rozsahu tehdejšího státního území; jeho aktualizované výsledky jsou v různých oblastech využívány dodnes [9], [10].

Letecké měřické snímkování uskutečňovala zvláštní skupina vojenského letectva letouny typu CA-3 Siebel, které vyhovovaly kladeným požadavkům na fotogrammetrické nálety. Měřítko snímkování bylo voleno podle charakteru terénu a předpokládaných technologií zpracování od 1 : 18 000 až 1 : 26 000.

Snímkování probíhalo zásadně ve směru východ - západ, přičemž na jeden mapový list vycházely tři až čtyři řady snímků s podélným překrytem 60 %, mezi řadami pak 30 %. Použity byly fotokomory ohniskové vzdálenosti f = 210 mm o formátu (18 x 18) mm Zeiss RMK-P-21 a později novější Wild RC-5. Průměrná odchylka osy záběru od svislice činila pouze 1° až 2° [3]. Použité letecké panchromatické filmy o citlivosti 17/10° a 21/10° DIN vyhovovaly podmínkám požadavků na rozlišovací schopnost a zároveň citlivost ke všem barvám viditelného spektra.

Letecké měřické snímkování splnilo svoje poslání a požadavky na jeho rozsah i kvalitu; mnohé praktické obtíže, které se vyskytly byly odstraňovány obětavostí jak letců, operátorů tak i laborantů.

Pro určení souřadnic vlícovacích bodů byl využíván bodový podklad čs. trigonometrické sítě, pevné geodetické a pomocné body vojenského určení, jejichž souřadnice byly z různých geodetických systémů převedeny do S-1952 se zachováním jejich původní přesnosti. Značná část těchto bodů měla tehdy ještě signalizaci. Vlícovací body (VB) byly voleny na viditelných situačních bodech leteckých měřických snímků (LMS) v zimním, přípravném období pro 60% podélný překryt dvou LMS. Počet VB byl později snížen z šesti na čtyři a pro eliminaci prohnutí stereoskopického modelu byla na pátém, středním VB určována pouze jeho nadmořská výška:

Úkoly byly geodetům přidělovány podle jejich tříd a podle obtížnosti terénu, hustoty a dostupnosti souřadnicově daných připojovacích bodů. Výpočet souřadnic VB probíhal jak během zimního období v ústavu, tak i v lokalitách geodetických oddělení na polních počtárnách, umístěných zpravidla v komunikačně výhodném sídlišti. Metody připojení VB byly dány místními podmínkami a byly značně různorodé; terénní geodetická měření vyžadovala značnou míru profesionality a spolehlivý výkon příslušníků měřické skupiny [2]. Kromě geodetů VTOPÚ se na vlícování podíleli i některé civilní organizace - družstvo Geoplán, SZKÚ a později i Geodetický a topografický ústav v Praze.

Vzhledem k tomu, že topografové tehdejší topografické služby ovládali především klasické metody mapování, bylo nutné jejich přeškolení a topografické přípravě mladé nastupující generace dát novou, všestrannou orientaci.

Pro mapování byly použity tyto metody:

• klasifikace LMS v přibližném měřítku mapování - vyznačování prvků obsahu mapy smluvenými značkami v terénu
• universální fotogrammetrická metoda - vyhodnocení polohopisu a výškopisu klasifikovaných LMS fotogrammetrickými metodami
• stolová tachymetrie, klasická metoda topografického mapování na podkladě vynesených geodetických bodů
• kombinovaná, stolová metoda topografického mapování na podkladě fotoplánu
• polní revize vykreslené kartografické předlohy.

Výsledkem klasifikace LMS byl generalizovaný polohopis a terénní útvary podle značkového klíče Topo-IV-4 a aktuální názvosloví jako podklad pro fotogrammetrické vyhodnocení. Topograf-klasifikátor procházel prostor snímku, identifikoval na něm prvky polohopisu, generalizoval a příslušnou značkou je tužkou zakresloval do fotokopie LMS. Současně zjišťoval pomístní názvy, popisné údaje, rozměry (komunikací, vodstva, lesního porostu, terénních překážek aj.), místa pro umisťování a popis kót; tyto informace večer, po návratu z terénu, vykresloval na snímku barevnými tušemi.

Po fotogrammetrickém vyhodnocení a vykreslení kartografického originálu daného listu mapy byla zkušeným topografem, zpravidla po roce, provedena revize - tj. prověření úplnosti a správnosti polohopisu (příp. doměření výškopisu), správnosti generalizace, názvů a popisů.

Kombinovaná metoda byla vlastně klasickou stolovou topografickou metodou, kde na šedé, zajištěné kopii fotoplánu s vynesenými geodetickými body byl obvykle v plochých územích doměřován výškopis. Tato metoda se používala tam, kde by v daném pracovním měřítku bylo obtížné fotogrammetricky vyhodnotit výškopis. Používala se klasická měřická výbava - stativ, deska s buzolou, eklimetr Fričův a později Kernův RK 79, dvoumetrová lať s nástavcem, slunečník, příčné měřítko a odpichovátko; měřický podklad ("deska") byl zajištěn hliníkovou deskou. Klasická stolová metoda byla použita na státních hranicích a v lokalitách, kde nebylo z různých důvodů možné uskutečnit letecké měřické snímkování.

Práce topografa byla tematicky velmi pestrá a náročná; např. při revizi dřívějších měření byly v zimním, přípravném období informačně využity dostupné mapové a popisné podklady (lesní plány, plány měst, přehledy komunikací a železničních stanic, energovodní a spojovací sítě); v terénu se doměřoval polohopis, výškopis - úprava vrstevnic partií vrcholových a údolních tvarů apod. [1].

Vzhledem k nedostatku vyhodnocovatelů-vojáků, bylo již v roce 1951 přikročeno v Dobrušce k náboru a odborné přípravě občanských pracovníků, která trvala 6 až 8 měsíců. Přípravné práce, které předcházely vyhodnocování, zahrnovaly zhotovení konstrukčních a vyměřovacích listů na koordinátografu, podkladů pro překreslování a montáž fotoplánů [3].

Pro sestavení fotoplánu byly LMS překresleny do příslušného měřítka a ortogonální projekce, eliminováno zkreslení polohopisu ze sklonu optické osy prostřednictvím VB na překreslovačích Zeiss SEG-IV.

Operátor - fotogrammetr po relativní a absolutní orientaci modelu vyhodnotil výškopis a podle klasifikovaných LMS přenesl fotogrammetricky do listu jen ten polohopis, který byl předepsán na klasifikovaném snímku. Takto vyhodnocený list byl podle klasifikovaných snímků ve značkovém klíči posléze vykreslen smluvenými značkami tušemi, přičemž byl zároveň upravován technický průběh vrstevnic ve shodě se zákonitostmi konfigurace terénních tvarů [3]. Po kontrole v terénu tak byla získána kartografická předloha listu mapy.

Na základě studie [7] byla stanovena průměrná přesnost mx, my v souřadnicích a v poloze ms mapových prvků na výtisku topografické mapy 1: 25 000:

m_x = ±8,5 m
m_y = ±8,8 m
m_s = ±12,1 m

Ve výšce pak byla dosažena průměrná přesnost mv podle Koppeho rovnice:

m_v = ± (1,1 + 8,7 tg a) m
kde a je úhel sklonu terénu.

Dopravními prostředky byly v prvních letech mapování většinou kola, menší počet trofejních vozidel se značnou poruchovostí; později se situace zlepšila. Jako perličku lze uvést, že některým měřickým nebo topografickým skupinám byly dány k dispozici koňské povozy - z nich byly např. klasifikátory využívány koně, pokud si ovšem takový jezdec-topograf sehnal sedlo. Ubytování měřických skupin bylo zajišťováno různými způsoby - péčí vojenských správ nebo MNV ve vojenských objektech, v soukromí, ve školách a úřadech - dokonce i v prádelnách. Stravování bylo velmi prosté; příprava teplého jídla večer spočívala obvykle na míře kuchařského umění a úrovni spolupráce uvnitř skupiny.

Figuranty, počtáři a řidiči (příp. kočí) byli vojáci základní služby, každoročně přidělovaní ke VTOPÚ od jiných útvarů. Dodnes má geografická služba AČR mnoho bývalých příslušníků, kteří většinou v dobrém vzpomínají na produktivně strávenou dobu vojenské služby u VTOPÚ v průběhu celostátního mapování 1 : 25 000.

Na výpočetních, geodetických a topografických pracích se do určité míry podíleli i příslušníci ostatních složek topografické služby - zacvičovaní důstojníci od zbraní, převelení hlavně od dělostřelectva.

Různorodé pracovní podmínky, náročnost, nasazené tempo a dosažené výsledky stmelily tehdejší pracovníky VTOPÚ do kvalitního profesionálního kolektivu, který se stal základnou pro výchovu odborných pracovníků geografické služby AČR nové generace.

Rozměr listu mapy 1 : 25 000 zaujímá plochu Dj = 5', Dl = 7,5'. Klad listů v rámci kladu mezinárodní mapy 1 : 1 000 000 je s popisem uveden na obr. 1. Obsah mapy tvoří body geodetických polohových základů, terénní kóty, zeměpisná a kilometrová síť, popisné a mimorámové údaje, polohopis (černá), vodstvo (modrá), vrstevnice s krokem 5 m, skály, terénní útvary (hnědá), rostlinný kryt (zelená), výplň dálnic a silnic I. a II. třídy, lemovka státních hranic (červená), výplň silnic III. třídy (žlutá). V současné době se dokončuje v pořadí 5. obnova, jsou přitištěny souřadnicové sítě geodetického systému WGS 84 a zobrazení UTM.

V rámci programu komplexního přechodu na standardy NATO do roku 2005 probíhá příprava reedice měřítkové řady topografických map do měřítka 1 : 100 000 na bázi národní verse aktualizované vojenské topografické mapy 1 : 25 000 v geodetickém systému WGS 84 a kartografickém zobrazení UTM.

Tímto mapovým dílem se tehdejší čs. kartografie úspěšně zapojila do mezinárodního kontextu rozvíjejících se moderních, původních celostátních mapování [12]. Vytvořené mapové dílo se stalo prvním původním celostátním a mezinárodně sjednoceným dílem, které bylo a stále je srovnatelné s nejlepšími topografickými mapovými díly. Mapy se v praxi osvědčily a po několika obnovách se staly též podkladem pro vytvoření podrobného digitálního modelu území - DMÚ 25.

Vojenský topografický ústav v Dobrušce tak splnil úkoly, které mu byly uloženy v době jeho vzniku; jeho zásluhou se do mapování prosadila na tehdejší dobu velmi moderní a výkonná technologie, která v porovnání s technologií mapové tvorby třicátých let znamenala až dvacetinásobné zvýšení tempa mapování. Zároveň byly získány zkušenosti, které umožnily zavádění nových, moderních technologií mapové tvorby [13].

Díky současným možnostem jsou aktualizované výsledky celostátního mapování 1: 25 000 dostupné široké domácí i zahraniční veřejnosti, jsou využívány v digitální kartografii a při výstavbě geografických informačních systémů o území.

Literatura
[1] Klíma, J.; Mapování ČSR v měřítku 1 : 25 000 v letech 1952 - 1957, Vojenský topografický obzor (VTO), Sborník MNO č. 1, 1958
[2] Jelínek, M.; Antoš, V.; Geodetické práce a využití geodetického podkladu při zpracování mapy 1 : 25 000, tamtéž
[3] Skoupý, J.; Červinka, V.; Šťastný, J.; Mařík, V.; Kovařík, J.; Fotogrammetrické práce. Využití letecké fotogrammetrie pro mapování 1 : 25 000, tamtéž
[4] Petrák, J.; Polák, J.; Topografické práce, tamtéž
[5] Paxa, J.; Linhart, F.; Hvizda, S.; Kartografické zpracování map měřítka 1 : 25 000, tamtéž
[6] Vlastník, J.; Reprodukce a tisk map měřítka 1 : 25 000, tamtéž
[7] Pavlica, V.; Červinka, V.; Srnka, R.; Studium a stanovení mezí přesnosti topografických map měřítka 1 : 25 000, tamtéž
[8] Filip, R.; VTOPÚ Dobruška a jeho místo v historii vojenské topografické služby, VTO, č. 1, 1993
[9] Janošec, J.; Přehled prostředků používaných pro automatizaci procesů tvorby a obnovy map, VTO, č. 1, 1980
[10] Kánský, J.; Pago, D.; K problematice a výsledkům automatizace tvorby a obnovy topografických map v ČSR, VTO č. 1, 1979
[11] Kánský, J.; K automatizaci tvorby a obnovy topografických map, VTO, č. 1, 1977
[12] Kánský, J.; VTOPÚ v 50 letech činnosti vojenské topografické služby, VTO, č. 1, 1968
[13] Miklošík, F.; Sposob strojovej aerotriangulácie a skúsenosti z používania tejto metódy, VTO, č. 2, 1962
[14] Raděj, K.; Vznik Vojenského topografického ústavu (zahájení přechodu od geodetického systému a zobrazení národního typu k mezinárodnímu), Zeměměřič, roč. 8, duben 2001

    Vyvěšeno: 12.6.2001

---

Z časopisu Zeměměřič č. 5/2001