z předlistopadové doby (osobně od 12. 10. 1981). V 2. polovině 80. let jsem s ním udržoval čilejší kontakt než po revoluci, kdy jsem měl pocit, že se na něj nabalila spousta lidí přiživujících se na jeho slávě a popularitě. Foglarovky měly zelenou a již nebylo potřeba knihy propagovat a Jestřábovi pomáhat. Foglar byl zase vydávaný autor a nikdo se nemusel bát, když se k foglarismu hlásil. Nevěděl jsem, kde se najednou vzali lidé jako pan Raba, paní Marková atd., kteří najednou byli Jestřábovými nejbližšími spolupracovníky. Vím, že mnozí předlistopadoví Jestřábovi pomocníci byli znechuceni nedoceněním svých zásluh u Jestřába a od Jestřába se odvrátili. Jestřáb však už byl takový. Dlouhá doba, kdy nesměl vycházet, se na něm podepsala a popularita, které se ke stáru dočkal, trochu zastínila týmový úspěch všech propagátorů díla JF. Ale Jestřáb na tom byl vždycky hůře než všichni ostatní. On byl "vězněn" v šuplíku, zatímco my ostatní jsme "jen toužili" po jeho knihách a životním stylu. Nikdy jsem se neangažoval pro svoji slávu, nebo uznání, ale pro Foglara a jeho svět. Občas jsem se s Jestřábem viděl na nějaké besedě (před listopadem jsem býval takřka na každé), ale nehlásil jsem se k němu. Bylo o něj postaráno, jeho knihy vycházely, všichni jsme se mohli radovat z jeho znovuuznání.

jsem mu občas zatelefonoval do nemocnice v Krči a občas ho i navštívil. Překvapil mě, že si mě - jeho tuctového pomocníka pamatuje. Vzpomněl si na promítání, besední tramvaj, kremrole, Širokka, pamětní desku a jiné akce, kde jsem výrazněji figuroval. Některé věci si Jestřáb pamatoval úctyhodně. Před výstavou o Rychlých šípech (v Muzeu města Prahy na jaře 1997), která byla připravena k jeho 90. narozeninám, jsem dokonce na jeho žádost vezl Jestřába k němu domů do Křišťanovy ulice svým osobním autem. Jestřáb si potřeboval připravit některé exponáty pro výstavu. Tehdy jsem byl poprvé u něho doma. Předtím jsem s Jestřábem mluvil vždy v jeho půdní klubovně vedle bytu. Asi není žádným tajemstvím, že Jestřáb měl doma skladiště, které by mnozí nazvali bez okolků nepořádkem. Jestřáb přesně věděl, kde co má hledat. Měl napsaný seznam věcí na papíře, který cestou z nemocnice měl na hlavě pod čepicí. Písmo bylo kostrbaté, psané fixou, ale každý řádek začínal stejně od kraje a řádky nikam neutíkaly. Bylo to písmo staršího člověka, které nenasvědčovalo tomu, že by Jestřáb na papír neviděl. Nechával jsem si podepisovat také nějaké jeho knihy. Samozřejmě jsem mu musel ukázat, kam podpis chci, ale nikdy jsem nemusel dávat jeho ruku na místo podpisu a vždy Jestřáb poznal jakou knihu podepisuje. Takže nemám důvod věřit, že Jestřáb podepisoval věci na které neviděl. Moje zkušenost s ním je taková, že byl všímavý. Odmítal se podepisovat do různých zálesáckých a vandrovních knih, dokud nebyl skálopevně přesvědčen co podepisuje. Dokonce i fotografie si otáčel před podepsáním. Jestřábovi to "pálilo" v mnohých věcech obdivuhodně. Měl jsem dojem, že nedává spoustu věcí najevo, ale najednou něco pronesl a já si uvědomil, co všechno registroval, dal si do souvislostí a co se mu honilo v hlavě. Takže pod skořápkou dědečka žil bystrý úsudek. Hovořím o době kolem r. 1997. V posledních měsících života na tom byl samozřejmě zdravotně hůře. Závěť měl však sepsat již v r. 1996.

tátou několika generací mládeže. Nestihl mít svoji rodinu a na stará kolena byl sám. O nikom žijícím z jeho rodiny jsem jej nikdy neslyšel vyprávět. Proto jsem změnil svůj přístup k němu a docházel za ním a telefonoval mu. Dokonce jsem vymýšlel i jeho účast v naší rodině třeba na vánoce. Od Jestřába jsem věděl, že se o něj starají jeho "noví" přátele a já byl proto klidný, že není sám. Již počátkem 90. let jsem cítil, že se někteří noví lidé z těsné blízkosti Jestřába chtějí stát “lídry” foglarismu. Mrzely mě jejich aktivity především proti brněnskému SPJF. Jestřáb těmto lidem snad bezmezně věřil a tehdy jsem si myslel, že mu vkládají i slova do úst. Byli to však jeho nejbližší partneři a nahrazovali mu rodinu, která mu scházela. Měl k nim důvěru a snad věděl proč.

mohu říci jen tolik, že Jestřáb si představoval, aby po něm zbyl nějaký památník (ale to není to správné slovo). Já si tuto instituci představoval jako ten jeho slavný vltavský parník s klubovnami. Prostě něco, co by pomáhalo dětem - měly by tu klubovny, herny, tělocvičny, knihovny… Vydávalo by to pro ně knížky, natáčelo filmy, učilo tábořit, zocelovalo tělo i ducha. Těžko se to bude naplňovat, ale je to reálné. Domnívám se, že to mohou uskutečnit pouze lidé znalí Jestřába, kteří aktivně pracují s mládeží. Jestřáb nechtěl nikdy moc řešit, co bude, až tady nebude. Hlavně si nepřipouštěl, že se nemusí dožít věku své maminky. Měl však své určité představy a dlouho hledal partnery, kteří budou jeho záležitosti spravovat i po jeho smrti. Nejspíše měl syndrom mnoha dětských vedoucí, že nejlépe si věci obstará on sám. Nikdy jsem neslyšel, že by zamýšlel něco odkázat svému rodu (úmyslně nepíši rodině, neboť

v jeho případě rodina asi neplnila svůj účel). Nikdy jsem Jestřába neslyšel mluvit o svém synovci nebo ostatních příbuzných ze strany jeho bratra. Jestřáb nebyl rozdávačný jako třeba jiná osobnost klubového světa - Galén, který založil svoji nadaci z odškodnění za věznění v komunistickém žaláři. Jestřába jsem poznal jako šetrného člověka - což jistě způsobilo jeho dětství v rodině s bratrem a matkou bez otce. Nepovažuji to za zápornou vlastnost, ale za skutečnost, kterou bylo třeba respektovat. Myslím si, že s každým, kdo jen nějak naznačil, že by mu měl Jestřáb nějak přispět na jeho propagaci, se J. Foglar brzy rozešel. Naopak jsou věci, které si chtěl financovat naprosto sám a nesnesl, že by na to mohly být využity peníze od někoho jiného. Své peníze chtěl rozhodně věnovat na podporu svého díla a připomenutí své osoby.

mohu uvést, že Jestřábova synovce Petra Foglara jsem poprvé viděl na jeho tiskové konferenci 26. 2. 2001. Je dost podobný Jestřábovi a byl mi sympatický. Mrzí mě, že na něho Jestřáb nepamatoval. MUDr. J. Hanzela si pamatuji ještě z roku 1986, ale po jeho rozhádání se s Jestřábem jsem ho neviděl až do tiskové konference 26. 2. 2001. Nikdy jsem ho nepovažoval a nepovažuji za foglarovce. Netuším ani, proč se kolem r. 1986 tolik pro J. Foglara angažoval. Pana Rabu a paní Markovou jsem dlouhá léta považoval za zlatokopy a původce všech nedorozumění mezi příznivci JF po roce 1989. Starali se však o Jestřába a to jim přičítám k dobru. Vídal jsem je na besedách, ale nikdy jsme spolu nehovořili. S panem J. Stegbauerem jsem kupodivu prvně hovořil na poslední valné hromadě SPJF v listopadu 2000. Jeho jméno je mezi příznivci a propagátory díla JF velmi známé a byl jsem rád, že jsem se s ním konečně poznal. Náš rozhovor byl velice krátký, neboť jsem musel předčasně odejít z valné hromady. Nikdy potom jsem se s J. Stegbauerem neviděl. Osobně jsem se setkal před mnoha lety ještě s J. Čvančarou, který svépomocí natočil film o JF. Právě tento film jsem chtěl pomoci přetočit na video a lépe dostat mezi lidi.

Z materiálů, rozdávaných na tiskové konferenci P. Foglara, jsem vyčetl, že v kauze Jestřábova dědictví ještě figuruje Jan Šimáně - Galén, kterého jsem poznal jako velkého přítele mládeže a propagátora foglarismu. Měl jsem tu čest být Galénovi nápomocen při vzniku Galénovy nadace a v určitém období jsem mu byl velice blízký. Pana Milana Svobodu, jehož výpis z Cibulkových seznamů byl také předán novinářům na zmíněné tiskovce, asi také znám z akcí kolem 50. výročí Rychlých šípů na pražském Jižním Městě v r. 1988. Patřil tehdy mezi organizátory. Od té doby jsem ho nikdy neviděl. Z Nadačního fondu Rychlé šípy neznám nikoho. Domnívám se, že jsem uvedl všechny mně známé osoby činné v kauze dědictví JF. Myslím si, že jsem nestranný svědek. Proto jsem se nepřihlásil žádné ze stran sporu, ale přímo soudu.

z lidského hlediska a velice škodí foglarovským ideálům, naší mládeži a celé společnosti. Než cílené kampaně proti kladným hodnotám foglarismu byla snad lepší i komunistická cenzura a nesvoboda. Dědictví po spisovateli Jaroslavu Foglarovi nejsou jenom peníze a autorská práva, ale především opečovávání světa, který Jestřáb stvořil pro spoustu dětí a dospělých. Památka na člověka, který celý život zasvětil ostatním, a úcta k jeho dílu jsou úmyslně špiněny pro mrzký peníz. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

28.2.2001

bytem Trachtova 2, 158 00 Praha 5, tel.: 0603 787118