Dokončení z předcházejícího čísla

V mapách stabilního katastru (jejichž odvozeniny degradované jejich překreslováním a rozličnou údržbou za více jak 150 let stále používáme) byly určovány vesměs výměry parcel (tedy plochy obrazů pozemků v mapě) a nikoliv výměry pozemků samotných. Výměry byly určovány primitivními pomůckami velmi pracně a značně nepřesně (v podstatě však adekvátně kvalitě mapy). Do roku 1865 (kdy vnikly všechny mapy na našem území) nebyla uvažována ještě ani srážka papírové podložky a nepokreslená část mapového listu. Zjištěné výměry jednotlivých parcel se vyrovnávaly na stejným způsobem zjištěnou výměru skupiny parcel a rozdíly se rozdělily podle velikosti ploch. Z takto určených původních výměr parcel se pak stal již neměnný údaj, a nově určené výměry se vždy vyrovnávaly již na součet původních výměr ve skupinách (v mnoha případech jistě i násilím). Později, kdy se již zavedl vliv srážky papíru a v určitých případech (zejména u budov a parcel jednoduchých geometrických tvarů) se preferovaly výměry z přímo měřených měr, se i tyto přesnější výměry vyrovnávaly na výměru skupiny původních parcel, i když se jim přidělovala oprava v poloviční hodnotě. Tyto způsoby převzala i pozdější Instrukce B, podle které se postupovalo v podstatě i v období založení a vedení JEP a později i při vedení EN. Při zakládání JEP, kdy se v podstatě vytvořilo zcela nově rozdělení na dnešní druhy pozemků (velmi primitivním a hodně zjednodušeným zaměřením, či i bez něj) a nově se stanovily prakticky všechny výměry parcel v polních tratích, byly výměry parcel počítány velmi zjednodušeně a vyrovnávány ve skupinách vytvářených bez ohledu na různé vlastníky parcel v jedné skupině. Důsledně dodržovaná zásada "zachování katastrální výměry" ve výpočetní skupině pak rozptýlila hrubé chyby a nepřesnosti v určení výměr po celém katastrálním území tak, že se dnes dají již jen velmi těžko vysledovat. Navazující EN pak samozřejmě převzala parcely vyjadřující druhy pozemků i s jejich výměrami.

Původní přesnost měření a zobrazení v mapách stabilního katastru byla stanovena relativně, jako mezní odchylka velikosti 1/200 délky (u méně cenných pozemků pak jako 1/100). Přesnost výměr však byla nelogicky a jednotně stanovena jako 1/200 plochy. Později byla mezní odchylka u parcel menších než 1,5 hektaru (kde zřejmě nevycházela?) zvýšena. Instrukce B tuto odchylku v podstatě převzala. Směrnice JEP zvýšila tyto odchylky na dvojnásobky, trojnásobky a umožnila i více. Navazující předpisy EN (která výsledky JEP převzala) se však postupně vrátily prakticky na původní odchylky a vliv degradovaných výměr z JEP ignorovaly. Přitom zásadu vyrovnání na výměru výpočetní skupiny z původních parcel všechny předpisy ponechávaly, a znemožnily tak alespoň postupně odstraňovat staré chyby, nepřesnosti i hrubé omyly. Obdobný přístup je konzervován i v současných předpisech katastru nemovitostí (i když se vzorec pro stanovení odchylky nevýznamně změnil).

V mapách vyhotovených již číselně, především podle Instrukce A a později podle předpisů pro THM byly výměry rovněž určovány graficky, ale již s větší přesností (kterou umožňovalo přesnější měření, větší měřítko a dokonalejší nástroje). Především u budov se více využívalo výpočtu výměr z přímo měřených měr. I tyto přesněji určené výměry však byly opravovány vyrovnáváním na výměru skupiny. Až u ZMVM se vzhledem k dostupnosti potřebné techniky přešlo důsledně na analytický výpočet výměr parcel ze souřadnic jejich lomových bodů.

Přesnosti výměr nepřispělo ani vyhotovování geometrických plánů dřívějšími civilními geometry a později dnešními soukromými zeměměřiči, kteří byli při své činnosti odkázáni na nedostatečně přesné snímky a kopie map, a jimi zjištěné výměry byly do katastru přebírány.

Z výše uvedeného stručného přehledu je zřejmé, že vývoj problematiky určování výměr byl dosti spletitý, nepřehledný a účelový. Z tohoto vývoje lze nicméně vysledovat některé snahy. V prvé řadě lze konstatovat, že v původních mapách stabilního katastru (jejichž odvozeniny stále používáme) byly určovány výměry parcel (tedy plochy obrazů pozemků v mapě) a nikoliv výměry pozemku samého. Významné je i to, že mapy stabilního katastru českých zemí byly dokončeny (a tedy i původní výměry vypočteny) ještě dříve, než se postup určování výměr zdokonalil zjišĹĄováním srážky papíru. Z toho, že výměry byly určovány značně pracně a zprostředkovaně (pomocí zobrazení parcel v mapě) vyplývala snaha určit výměry parcel co nejjednodušším způsobem, a to i za cenu určité nejednotnosti ve výměrách, když některé byly určovány jako výměry parcel, a jiné (tam, kde to bylo jednodušší, z přímo měřených měr, např. u budov) jako výměry pozemku. Celým vývojem však prostupuje snaha o zachování jednou již určených (třeba i nepřesných a chybných) výměr do budoucna, a to i za cenu znehodnocení nových, přesnějších výsledků, zřejmě i proto, že případné dílčí a nevýznamné upřesnění výměry by mohlo snad zpochybňovat správnost daní.

Způsob výpočtu výměr byl od roku 1883 dokumentován ve výpočetních protokolech, ze kterých je zřejmé, které parcely byly vypočteny graficky, a které z přímo měřených měr. V roce 1975, kdy byla zavedena Směrnice pro vyhotovování geometrických plánů a vytyčování hranic pozemků, ČÚGK č. 4000/1975-22 ze dne 31. 10. 1975 (jako obecně závazný předpis registrovaná v částce 28/1975 Sb.), byl v EN u parcel zaveden kĂłd kvality výměry (0 ... graficky, 1... z přímo měřených měr, 2 ... z vyrovnaných souřadnic). Z vyhotovené statistiky ZÚ vyplývá, že současná skladba parcel podle tohoto označení je 67 %, 5 %, 28 %. Tato skladba poměrně dobře odpovídá poměru grafických a číselných map. Je zřejmé, že kvalitu 2 (28 % parcel) reprezentují číselné mapy (zčásti již převedené na DKM), kvalita 1 (5 % parcel) je část parcel zaměřených při údržbě od roku 1975, a kvalita 0 (67 % parcel) představuje zbytek parcel, který ovšem zahrnuje nepochybně i množství parcel s výměrou určenou z přímo měřených měr před rokem 1975, kdy se tento kĂłd nevedl (a kdy tato informace zůstává utajena ve výpočetních protokolech za téměř stoleté období, pokud se ovšem dochovaly). Je zřejmé, že plné respektování způsobu určení původní výměry parcel při dalším vedení je nemožné, a tradiční snahy o zachování původních katastrálních výměr (jak celých parcel, tak při vyrovnávání ve skupinách) jsou pochybné a dnes i nezdůvodnitelné.

Digitalizací katastrálních map dochází k podstatné změně podmínek možností určování výměr. Zatímco dříve byl výpočet výměr časově náročnou záležitostí, která vedla ke snahám o co nejmenší pracovní zatížení i za cenu někdy až nelogických pravidel s mnoha výjimkami, je výměra parcely v digitalizované mapě již jen otázkou spuštění připravené funkce výpočtu. Navíc, i vyhotovitelé geometrických plánů mají poprvé ke své činnosti digitální podklady stejné kvality jako katastrální úřad, a nikoliv jen nepřesné snímky a kopie map.

To by mělo vést k celkovému přehodnocení celého přístupu k výměrám v katastru a především k jeho podstatnému zjednodušení. Napomáhá tomu i definice výměry, jak je obsažena v § 27 katastrálního zákona. "Výměrou parcely se rozumí vyjádření plošného obsahu průmětu pozemku do zobrazovací roviny v plošných metrických jednotkách; velikost výměry vyplývá z geometrického určení pozemku a zaokrouhluje se na celé čtvereční metry. Výměra parcely je evidována s přesností danou metodami, kterými byla zjištěna, jejím zpřesněním nejsou dotčeny právní vztahy k pozemku."

Tato definice má pro další rozhodování jak dále s výměrami zásadní význam. Je asi potřebné především upozornit, že zákon stanoví výměru parcely a nikoliv výměru pozemku, a to jako vyjádření plošného obsahu průmětu pozemku do zobrazovací roviny, tedy obsah obrazce v mapě. Je-li mapa vyjádřena číselně, je i průmět pozemku vyjádřen samozřejmě číselně, tedy v zobrazovacích souřadnicích. Definici však zřejmě odporuje výměra určená z přímo měřených měr, pokud plně neodpovídají zobrazovacím souřadnicím (například při určení výměry z oměrných měr rozdílných od geometrického určení hranic, nebo v případě vyrovnání měřených údajů pro zobrazení v mapě k odstranění byĹĄ přípustných diskrepancí).

Podstatná je rovněž část ustanovení o přesnosti výměry, která je dána metodami, kterými byla zjištěna, i o tom, že zpřesněním výměr nejsou dotčeny právní vztahy k pozemku.

To vše umožňuje opustit účelovou a pokryteckou tradici a do výměr parcel zavést matematiku a zdravý rozum. A hlavně celou problematiku výrazně zjednodušit. Přímo se nabízí konečně už zavést platnou právní definici i do praxe a v digitálních a digitalizovaných mapách určovat výměru parcel tím nejjednodušším a nejrychlejším způsobem, tj. vždy ze zobrazovacích souřadnic. Přitom dobře zaměřená a zobrazená parcela bude mít jistě i správnou výměru. Nepřesně, popřípadě i chybně zaměřeným či zobrazeným parcelám ani sebechytřeji vymyšlená a složitě vykonstruovaná výměra stejně nepomůže.

Katastr je veřejný, a tak není důvodu, proč by veřejnost neměla znát skutečný stav věcí, a proč by se nedokonalost výměr parcel vzniklá vlivem dlouhého historického vývoje měla před veřejností skrývat. Zvláště pak, je-li zajištěna možnost tento stav systematicky napravovat. Výměry parcel byly v katastru zavedeny z daňových důvodů (kde se účel na logiku nikdy neohlíží) a odpovídají stavu našich katastrálních map. Spolehlivějších výměr můžeme dosáhnout jen postupným zlepšením těchto map a sotva složitým kličkováním a matením veřejnosti. Naštěstí se v pozemkových knihách výměry nevedly, a právní řád dává jasně najevo, že předmětem vlastnictví je věc sama, a nikoliv její často pochybný atribut, jakým je např. výměra parcely.

Údaj o výměře parcely v katastru má zvláštní povahu. Nedokonale zaměřený a zobrazený pozemek má za důsledek i nedokonalou výměru odpovídající parcely. I když se kritéria přesnosti měření, zobrazení i výpočtu výměr v historii měnila, údaj o výměře parcel zůstává v grafických mapách stále nespolehlivý. Pravidla jsou složitá, jejich oprávněnost problematická a pracnost postupů vysoká. Tradiční snahy ponechat navenek tento údaj jako správný a proto neměnný, nejsou zdůvodnitelné a jsou překážkou dalšího vývoje i samotného zkvalitňování tohoto údaje. Doporučuje se proto zvážit následující opatření, která povedou jak k potřebnému zjednodušení v této oblasti, tak k postupnému zpřesňování výměr a odstranění řady souvisejících problémů:

• Údaj o výměře parcel považovat pouze za vlastnost zobrazení parcely, tedy vždy jako výměru obrazce daného zobrazovacími souřadnicemi lomových bodů parcely.
• Výměru parcely nevyrovnávat ve skupinách, ale pouze zaokrouhlovat na celé čtvereční metry. Na výměru parcely vyrovnávat pouze výměry dílů parcel, ze kterých se skládá.
• Mezní odchylky pro dvojí výpočet výměr ponechat pouze dočasně pro grafické mapy do doby dokončení jejich digitalizace.
• Umožnit snadnou a rychlou opravu výměry dosavadních parcel jejím novým určením (výpočtem) bez řízení o opravě chyby podle katastrálního zákona a správního řádu.
• Na výpisech z KN a geometrických plánech doplnit informaci o povaze výměry parcel vhodnou poznámkou (například: "Výměry parcel jsou vyjádřením plošného obsahu obrazu pozemku v mapě. Velikost výměry závisí na skutečné přesnosti zaměření a zobrazení pozemku v mapě a může být změněna.")
• Zrušit bez náhrady dosavadní kĂłd kvality výměry. Dobře zaměřené a zobrazené parcely budou mít výměru správnou, nedokonale zaměřené a zobrazené parcely budou mít stejně výměru nedokonalou. U nově vytvářených parcel lze předpokládat, že i jejich výměra bude dostatečně přesná.

Výměra pozemku je symbolem vlastnictví zejména tehdy, když chybí nebo jsou nejasné hranice pozemku v terénu. Katastr by proto měl poskytnout raději jasno o hranicích pozemků, než komplikovat výpočet výměr. Může tak zmizet i nejedna noční můra geometra, který musí dodržovat složité předpisy, ale chtěl by si zachovat i zdravý rozum.

Literatura:

• [1] Letocha, K., 1971. O vlastnictví k pozemkům a jeho rozsahu. Geodetický a kartografický obzor, 17/59, 1/1971, 18-19.
• [2] Letocha, K., 1976. O výměrách parcel a pozemků. Geodetický a kartografický obzor, 22/64, 12/1976, 349-351.
• [3] Mašek, F.,1948. Pozemkový katastr. Ministerstvo financí, Praha 1948, 223 str.
• [4) Novotný, F., 1896. Nauka o rakouském katastru a o knihách pozemkových se zvláštním zřetelem na Království české. Praha 1986, 275 str.
• [5) Ĺ tván, A., 1950. Nauka o pozemkovém katastru, 1. díl. Donátův fond, Brno 1950, 163 str.

vyvěšeno: 6.září 2001

---

Z časopisu Zeměměřič č. 10/2001