Přibližně 70 % území našeho státu stále pokrývají katastrální mapy stabilního katastru vyhotovené graficky na základě měření metodami měřického stolu v první polovině minulého století. I když tyto mapy byly několikrát kartograficky obnovovány a v současné době jsou digitalizovány, jde v podstatě stále o původní mapy, jen ještě více znehodnocené, a to jak samotným překreslováním při jejich obnově, tak především doplňujícím měřením za období delší než 150 let. Zbývajících 30 % území pokrývají mapy novější, vyhotovené již číselným měřením (měřené údaje jsou dokumentovány). Jde o mapy vyhotovené v dekadickém měřítku již v tomto století podle měřické instrukce z roku 1904, Instrukce A, mapy technickohospodářského mapování (THM), základní mapy velkého měřítka (ZMVM) a v nepatrném rozsahu i mapy vzniklé novým katastrálním mapováním po roce 1993 (KM).

Cílem stabilního katastru bylo zavedení daňového systému založeného na jednotném zaměření a zobrazení všech pozemků a stanovení jejich výtěžku. Celé mapování stabilního katastru mělo probíhat urychleně a úsporně, což se také stalo. Hranice se v přírodě trvale neoznačovaly, použila se rychlá a jednoduchá metoda podrobného měření (metody měřického stolu, kterými vznikla grafická mapa v měřítku 1 : 2 880), měření bylo prováděno z dnešního pohledu primitivními pomůckami a velmi jednoduše, výsledná mapa vykazovala deformace a podléhala nepravidelné srážce papírové podložky. Přesnost byla omezena jak geometrickým základem, tak použitými metodami a grafickou formou mapy v měřítku 1 : 2 880 podléhající srážce papíru. Původní mapy byly pro větší názornost kolorovány a tím dále jejich přesnost snižována. Mapy stabilního katastru byly určeny pro účely daňové, nikoliv pro ochranu vlastnictví. Pro účely vedení pozemkových knih se mapy stabilního katastru začaly využívat až dodatečně při zakládání nových pozemkových knih po roce 1874.

Mapování stabilního katastru probíhalo na dnešním území našeho státu vesměs podle měřické instrukce z roku 1824 a bylo ukončeno v Čechách v roce 1843, na Moravě již 1836. Tato původní měřická instrukce byla na základě zkušeností upravena (1849) a nově vydána až v roce 1865, tedy až v době, kdy bylo původní mapování stabilního katastru v našich zemích již ukončeno. Podle této novější instrukce a instrukcí dalších (zejména z roku 1887 vydané v roce 1904) se v našich zemích mapovalo již jen v menším rozsahu, kdy bylo nutno nahradit dosavadní nevyhovující mapu novým mapováním. Prováděla se však podle ní reambulace.

Původní výměry parcel map stabilního katastru se podle instrukce z roku 1824 určovaly graficky na dosud neobarvených originálech map sejmutých již z desky stolu. Parcely se tužkou rozdělily na jednoduché obrazce (trojúhelníky a lichoběžníky) a plochy se určovaly z odsunutých měr výpočtem. Délky se odměřovaly kružítkem na příčném měřítku. Vynášecí trojúhelníky ani planimetry se ještě nepoužívaly. Součet výměr parcel v pozemkové trati se kontroloval na celkovou výměru trati, která se zjistila obdobným způsobem. Inspektoři byli vybaveni skleněnými deskami s mřížkou, kde palcové čtverce byly rozděleny na 100 čtverečků o ploše 16 čtverečních sáhů. Dovolená odchylka mezi součtem výměr jednotlivých parcel a výměrou celé trati byla 1/200 plochy a rozdělovala se úměrně velikosti. Srážka papíru se neuvažovala. Teprve instrukce z roku 1865 zavedla zjišťování a opravy vlivu srážky papíru, výpočet plochy nepokreslené části mapového listu a vyrovnání na celou výměru listu, používání planimetru a stanovení mezní odchylky v závislosti na počtu parcel ve skupině a výměře skupiny, a omezila kolorování jen na budovy, návsi, dráhy, cesty a vody. Metrická míra byla zavedena v katastru od 1. 1. 1898, výměry se převáděly pomocí tabulek.

Podle měřické instrukce z roku 1865 se výměry parcel určovaly graficky již planimetry, rovněž ve skupinách podle tratí, uzavíraly se na výměru mapového listu a zohledňovala se už i srážka papírové podložky. Mezní odchylka byla stanovena při jednoduchém výpočtu výměr D = 6 J ÷n/J, pro dvojí výpočet výměr D = 4,26 J ÷n/J, kde n je počet parcel a J výměra v jitrech (jitro cca 0,575 ha). Od velikosti 1 jitra a 200 čtverečních sáhů (1800 čtverečních sáhů) pak byla mezní odchylka stanovena jako 1/200 plochy.

U dekadických map vyhotovených číselnými metodami podle instrukce z roku 1904 se postupovalo už téměř jako u map vyhotovených podle Instrukce A z roku 1931, která převzala mnohé z instrukce z roku 1904. Výměry výpočetních skupin se počítaly ze souřadnic, nebo určovaly graficky či kombinovaně a uzavíraly se na výměru mapového listu. Výměry parcel se měly počítat z přímo měřených měr tam, kde parcely tvořily jednoduché geometrické obrazce (zejména budovy) a u parcel menších než 1 ar. U ostatních parcel se určovaly graficky, většinou planimetry. Součet výměr parcel se uzavíral na výměru skupiny s tím, že výměry parcel určené z přímo měřených měr se opravovaly jen o polovinu poměrné části rozdílu. Výměry se určovaly dvakrát. Přesnost výpočtu výměr byla stanovena maximální přípustnou odchylkou pro dvojí výpočet výměr závislou na velikosti parcely a měřítku mapy. Povolené odchylky byly zvýšeny u úzkých řemenovitých parcel (cest, potoků apod.). Maximální přípustná odchylka byla dána vzorcem D P = 0,001 P + 0,2 ÷P (pro měřítko 1 : 1 000) a D P = 0,001 P + 0,4 ÷P (pro 1 : 2 000).

U map vyhotovených podle Instrukce pro THM z roku 1961 se výměry z počátku určovaly obdobně jako u map podle Instrukce A (včetně stejných přípustných odchylek), později (podle Směrnice pro THM z roku 1969 a pozdějších předpisů) se postupně přešlo na výpočet souřadnic všech podrobných bodů a výpočet výměr parcel ze souřadnic, kde místo vyrovnávání zůstává jen problém ze zaokrouhlování na celé čtvereční metry. Přesnost určení výměr byla pro analytické metody stanovena již jako střední chyba výměry I 0,17 ÷P (stejná pro měřítko 1 : 1 000 i 1 : 2 000).

(Nutno poznamenat, že nově zavedený pojem střední chyba výměry je na rozdíl od kritéria pro přípustné odchylky pro dvojí výpočet výměr kvalitativně zcela odlišný, a měl by zahrnovat v sobě nejen přesnost zaměření, ale také problematicky postižitelný vliv tvaru parcely.)

V ZMVM vyhotovených podle Směrnice pro ZMVM z roku 1981 a Metodického návodu z roku 1982 se výměry počítaly výhradně již analyticky ze souřadnic podrobných bodů. Byla stanovena přesnost výměr jako střední chyba výměry I 0,17÷P pro třídu přesnosti 3 (1 : 1 000) a I 0,26 ÷P pro třídu přesnosti 4 (1 : 2 000). Výjimkou byly ZMVM vyhotovené přepracováním, kde se dosavadní výměry pokud možno přejímaly, a pro které byly v Instrukci pro místní šetření a obnovu operátů z roku 1983 stanoveny mezní odchylky mezi dosavadní a novou výměrou v podstatě podle dřívějších předpisů THM, a to jako D = 0,20 ÷P + 3 (pro 1 : 1 000) a D = 0,40 ÷P + 6 (pro 1 : 2 000).

Pro katastrální mapy (KM) vyhotovené již podle katastrálního zákona z roku 1992 vychází přesnost výměr parcel z jejich geometrického určení a není samostatně stanovena. Prováděcí vyhláška stanoví mezní odchylky pro další vedení mezi výměrou parcely určenou číselně a graficky, a pro výměry určené dvakrát graficky pro jednotlivá měřítka.

Hodnota mezní odchylky mezi dosavadní výměrou skupiny a výměrou novou pro výměry počítané ze souřadnic na základě přímo měřených měr je stanovena v závislosti na počtu parcel dosavadních a nových parcel ve skupině vzorcem U_MP = 0,5 (n₁ + n₂ - 1). Pro výměry určené graficky nebo kombinací pak jako dvojnásobek mezních odchylek pro parcely.

Výměry parcel se vyrovnávají na výměru skupiny, odchylka se však rozděluje úměrně jen na parcely, jejichž výměra je určena graficky.

Při dalším vedení map se vycházelo zpravidla ze zásad a kritérií stanovených pro vyhotovení mapy. Instrukce k zákonu z roku 1883, která stanovila mimo jiné formu a úpravu měřických náčrtů ("manuálů"), již podrobně upravovala způsob výpočtu a vyrovnání výměr parcel ve skupinách na dosavadní výměry vedené v katastru, včetně podrobné úpravy výpočetních protokolů. Pozdější vydání z roku 1907, doplněné o vedení map vyhotovených číselně (podle instrukce z roku 1904), již rozlišuje práci v mapách podle metody, kterou byla vyhotovena. Jako mezní odchylky při výpočtu výměr uvádí vesměs odchylky podle instrukcí platných pro vyhotovení mapy (u grafických map podle měřické instrukce z roku 1865, u číselných map podle instrukce z roku 1904).

Instrukce B z roku 1932 (známější je její přepracované vydání z roku 1960) převzala způsoby určení a vyrovnání výměr parcel z dřívějších předpisů včetně mezních odchylek a rozlišovala mapy podle metody vyhotovení i měřítka. V § 31 jsou stanoveny maximální přípustné odchylky pro dvojí výpočet výměr v závislosti na měřítku mapy (např. pro měřítko 1 : 2 880 vzorcem D P= 0,001P + 0,500 ÷P, pro 1 : 1 000 pak D P = 0,001P + 0,200 ÷P, pro 1 : 2 000 D P = 0,001P + 0,400 ÷P). V následném § 32 pak jsou stanoveny maximální přípustné odchylky mezi výměrami nově zjištěnými a výměrami zapsanými v katastru, které respektují nejen měřítko, ale navíc i druh mapy.

Výpočty se měly provádět ve skupinách parcel téhož vlastníka, výměry nových parcel se musely uzavírat na výměry dosavadních parcel ve skupině. Výpočty se prováděly nezávisle dvakrát, při zjištění chyby byla uložena povinnost vypátrat a odstranit protichybu. Výměry parcel menších než 1 ar měly být vždy určeny z přímo měřených měr (tak jako při mapování, i když při údržbě, hlavně u zbytků parcel, to již nebylo reálné). Do grafického a kombinovaného výpočtu se zavádí vliv srážky papíru (celý, resp. poloviční), výpočet z přímo měřených měr se o vliv srážky neopravuje, ale při vyrovnání ve skupině se opravuje poloviční hodnotou.

Směrnice č. 1 pro založení jednotné evidence půdy z roku 1955 (JEP) č. 242-334-16.100/1995 ÚSGK stanovila způsoby, jakými se vytvářely operáty JEP. V maximální míře se využívaly stávající operáty katastru a v co největší míře minimalizovaly všechny potřebné práce. Základem map JEP byly kopie map pozemkového katastru, které byly co nejjednoduššími (až nepřijatelně primitivními způsoby) doplněny o výsledky šetření a jednoduchého měření (popř. jen přibližné lokalizace) v poli. Pro měření, zákresy do map i výpočet výměr byly stanoveny mnohé pronikavé úlevy a zjednodušení. Maximální přípustné odchylky při zobrazení do mapy byly stanoveny jako trojnásobné vzhledem k Instrukci B a bylo je možno překročit v případech, kdy zobrazení nebylo podkladem pro výpočet výměr. Pro samotný dvojí výpočet výměr parcel byly stanoveny jako dvojnásobky, u výměr skupin pak jako trojnásobky odchylek podle Instrukce B. Přitom byla stanovena zásada zachování původní katastrální výměry. V jedné skupině však mohly být zahrnuty parcely více vlastníků. Protože tyto mapy pak byly jedním z podkladů pro vyhotovení pozemkových map evidence nemovitostí (přejímaly se především hranice kultur a tím i jejich výměry) jsou důsledky tohoto přístupu v určité míře dosud patrné i v dnešních mapách katastru nemovitostí.

Směrnice pro údržbu map evidence nemovitostí z roku 1966 (EN) převzala velmi zjednodušeně i způsoby výpočtu výměr a přípustné odchylky z Instrukce B. Navíc ještě respektovala některé vlivy a důsledky zjednodušení zavedených při vyhotovení JEP (dvojnásobky a trojnásobky přípustných odchylek výměr).

Současná prováděcí vyhláška ke katastrálnímu zákonu z roku 1992 se u starých map vrátila téměř beze zbytku a bez výjimek k Instrukci B a nerespektuje faktickou degradaci map a výměr parcel způsobenou jejich velmi rozličnou údržbou v průběhu více než půldruhého století. Výměry určené ze souřadnic nebo přímo měřených měr se při výpočtu již ale nevyrovnávají a při opravě výměry již není uloženo najít protichybu.

Výše uvedený historický přehled je jen velmi rámcový a nemůže postihnout dostatečně podrobně celý vývoj ve značně spletité oblasti výměr. Poskytuje jen hrubou ilustraci vývoje předpisů. Každý však ví, že předpis je předpis, ale skutečnost bývá někdy zcela jiná, navíc řada předpisů se průběžně vyvíjela, a dokončený předpis stanovil jen jak by bylo správné postupovat, když už dílo bylo dávno vyhotoveno, mnohdy zcela jinými postupy. (Šedivá je teorie, zelený strom života.)

(Dokončení příště.)

Literatura:

• [1] Letocha, K., 1971. O vlastnictví k pozemkům a jeho rozsahu. Geodetický a kartografický obzor, 17/59, 1/1971, 18-19.
• [2] Letocha, K., 1976. O výměrách parcel a pozemků. Geodetický a kartografický obzor, 22/64, 12/1976, 349-351.
• [3] Mašek, F.,1948. Pozemkový katastr. Ministerstvo financí, Praha 1948, 223 str.
• [4) Novotný, F., 1896. Nauka o rakouském katastru a o knihách pozemkových se zvláštním zřetelem na Království české. Praha 1986, 275 str.
• [5) Štván, A., 1950. Nauka o pozemkovém katastru, 1. díl. Donátův fond, Brno 1950, 163 str.

vyvěšeno: 6.září 2001

---

Z časopisu Zeměměřič č. 8+9/2001