Na přeboru německých geodetů GEOKART RALLYE DRESDEN byla nejobtížnější orientace na záplatovaných a špatně značených silnicích v náročných stoupáních a klesáních Krušných hor, násobená odlišností pravidel silničního provozu. Např. na VIII. GEOKARTu v roce 1981 jsme sice vyhráli, ale domů jsme dojeli pouze na tři válce. V těch strmých kopcích jsem propálil píst u stíracího kroužku čtvrtého válce své Škodovky. Jen v roce 1975 s Ing. Kubou jsme vítězství nezaplatili žádnou újmou. Na jubilejním X. GEOKARTu v roce 1983 s Ing. Janovským jsme zase uvařili brzdy a v XVI. ročníku soutěže v roce 1989 se synem nám odešly stírače. Myslím, že mezi nejvyrovnanější české posádky v tamnějších podmínkách patřily např. posádky z Opavy Ing. Pouč – Ing. Vjačka, Ing. Tischer – Kvapil z Karlových Varů a posádky vedené Ing. Janovským a Ing. Weitoschem z Litoměřic. Za zmínku ještě stojí, že v Drážďanech byl v prosinci roku 1975 přijat "Jednotný řád mezinárodních mototuristických soutěží geodetů" platný pro INTERPOHÁR.
Polská rallye GEORAJD byla vždy velkým dobrodružstvím a sportovním zážitkem. Byla jednoduchá, rychlá, po výborných silnicích vždy s několika velkoryse pojatými jízdami zručnosti na různých površích. Několikrát byla doplněna i rychlostními vložkami na letmý kilometr (např. na letišti u Katovic) a zajímavými geodetickými úlohami (např. řešení nepřístupné vzdálenosti). Na rozdíl od našich a německých soutěží měla vždy více než trojnásobnou délku (až 1 500 km za noc a den). Bez kanystrů se nedalo jezdit. Nám GEORAJD velmi vyhovoval. Jako řidiči jsme při něm nacházeli vpravdě závodnické uspokojení. Také proto jsme tam získávali poměrně dobrá umístění (např. 1975 Kielce s Ing. Pospíšilem 1. místo a Katovice s Ing. Kubou 7. místo, 1977 Kozubnik s Ing. Vítkem 3. místo, 1979 Boszkowo s manželkou 1. místo, 1988 Siewieze se synem 3. místo). Velmi těžko se tam vyhrávalo zejména pro pravidelné radarové kontroly a poměrně napjaté rychlostní průměry. Největší těžkosti jsme však obvykle měli na hranicích cestou domů. Polští celníci nechtěli (nebo nemohli) pochopit, že někdo jede takovou dálku prakticky na jeden den, (a to ještě na sobotu, kdy je všude zavřeno) jen na nějaké společenské setkání bez jakéhokoliv kalého či nekalého obchodního poslání. Když jsme navíc občas vezli nějakou tu cenu nebo pohár za umístění (ty byly v Polsku bez nadsázky nejlepší), rozebrali nám celý vůz včetně vnitřního čalounění dveří. Obdobné zkušenosti měly postupně i ostatní naše úspěšné vozy, mezi které patřily např. posádky Bergr – Ing. Rodr z Liberce, Ing. Janovského z Litoměřic, Ing. Josky z Pardubic, Ing. Pouče z Opavy, Ing. Poděbradského z Plzně, Koubka z Brna nebo Ing. Cikánka z Teplic. Dobrou pohodu nám to ale nikdy nezkazilo. Maďarská GEORALLYE se vždy konala v Pécsi, téměř na jugoslávských hranicích (cesta ke startu měřila 802 km). Na nás působila již jakoby jižanskou exotikou. Byla přitažlivá existencí termálních lázní pod starým hradem, kde bylo ubytování a start i cíl soutěže. Lázně skýtaly záruku velebného odpočinku po dojezdu soutěže i před odjezdem do vlasti. Vlastní soutěž však byla pro nás obrovsky náročná. Hlavně pro jazykovou bariéru, kterou jsme nedokázali překonávat. Z toho pramenily i potíže v rychlé orientaci na trasách soutěže. Některé úkoly v průběhu etap jsme nedokázali plnit, protože jsme textům nerozuměli. V doplňkovém německém textu úkolů bez valné návaznosti na itinerář jsme se velmi obtížně za jízdy orientovali. Nakonec to nebylo tak na závadu, mohli jsme se o to více věnovat bezchybným průjezdům a tím počet trestných bodů minimalizovat. Ke cti pořadatelů patřila vždy dokonalá organizace, působivě vybrané tratě po dokonalých silnicích, světe div se, v Maďarsku s velkými výškovými rozdíly. Příkladná byla kvalita mapových podkladů (na rozdíl od Německa!) a úroveň bezchybných itinerářů. Maďarští kolegové úzkostlivě dodržovali "Jednotný řád" soutěží. Jízdy zručnosti byly rychlé, měly vysokou náročnost a většinou se jezdily na asfaltu. Z těchto hledisek byla maďarská soutěž vždy bezvadná.
Nejraději vzpomínám na jubilejní V. GEORALLYE v roce 1987. Tehdy s námi do Pécse jel Ing. Švec a i když s námi soutěž neabsolvoval, velice nám pomohl svou znalostí maďarštiny. Měli jsme tam tehdy ohromné štěstí. Nejen proto, že se nám podařilo celou soutěž vyhrát, ale také v tom, že jsme se v nekonečných serpentinách do strmého vrchu nad městem Pécs po výjezdu z jedné levotočivé zatáčky dokázali v plné rychlosti vyhnout muži, který šel středem vozovky do kopce se dvěma vědry v rukou. Byly to milimetry, v nás by se krve nedořezal. Jen ve zpětném zrcátku jsem uviděl, jak se onen muž roztočil kolem své osy. Nakonec to tedy skončilo úsměvně. Dnes, za současného provozu v Maďarsku, by si to na hlavní silnici už asi nedovolil.
Po všech zkušenostech a dnes již s odstupem času mohu zodpovědně prohlásit, že naše GEODESIA RALLYE byla ze všech soutěží trvale nejvyváženější, nejprofesionálnější a nejhezčí. Pořadatelé s přehledem zvládali stále narůstající počet startujících posádek (v roce 1988 se např. zúčastnily i geodetické posádky z Moskvy a Minska) a dokázali úrovní a rozsahem soutěže ovlivňovat i rychle se zvyšující profesionalitu vyrovnaného pole startujících. Nikdy se nestalo, že by se posádky v cíli bezkonfliktně nerozřadily podle své okamžité výkonnosti. Příkladem erudice pořadatelů může být např. jedna ze soutěží druhé poloviny 80. let, kdy zařadili nejtěžší noční etapu, jakou jsem kdy absolvoval. Startovalo se z areálu "Zahrady Čech". Převážně podle souřadnicového a šipkového itineráře s přeházenou kilometráží nás potom stavitel tratě (byl jím Ing. Vyhnálek) "propletl" snad všemi uličkami města Litoměřic, jistě k velké radosti místních obyvatel. Bez tripmastru to byla tehdy v noci strašná makačka! Škoda, že tuto etapu nakonec pořadatelé anulovali – prý proto, že do cíle nočního propletence dorazily jen čtyři posádky. Přesto jsme tehdy GEODESIA RALLYE vyhráli a na památku mi v garáži visí zlatý věnec. Byla to jedna z mých posledních automobilových soutěží a poskytla mi nezapomenutelný zážitek. Konkurence mezi startujícími posádkami na GEODESIA RALLYE byla veliká. Např. už v roce 1975, když jsme s Ing. Kubou soutěž vyhráli, dokázali jsme porazit takové ostřílené borce, jakými byli tehdejší nositelé přebornických titulů Prahy a Středočeského kraje, ozdobení výkonnostními třídami v mototuristice. Posádky se v průběhu soutěže vždy ostře sledovaly. I když vzhledem k úrovni naší soutěže všichni věděli, že umístění se do 10. místa znamenalo téměř vítězství, přesto každý chtěl být lepší než některý z kolegů. Nejvíce se to projevovalo při jízdách zručnosti, které byly vždy zlatým hřebem soutěže (nejlepší snad byla na parkovišti v Terezíně). Favoritem např. byla posádka z Opavy Ing. Pouč – Ing. Vjačka, ovšem jen dokud sedlali fantastický "slalomářský" vůz Trabant. Poprvé mi kolega Ing. Pouč umožnil, abych na vlastní oči viděl, že se s automobilem dá projíždět slalom mezi kuželkami střídavě jen po dvou kolech! Byli téměř neporazitelní. I soutěžní vybavení jejich vozu díky Ing. Vjačkovi bylo vždy nejlepší. První si vyrobili tripmastr s krokem 100 m a s dvojím nastavitelným počítadlem z elektroměru, první začali využívat vynášecí soupravu pro konstrukci průjezdných bodů tras a první realizovali výpočty na kapesní kalkulačce. Byli jedni z průkopníků a právě tito kolegové byli těmi, se kterými jsme se chtěli měřit.
Štěstí bylo vždy nezbytným předpokladem dobrého dojezdu, smůla důvodem k naštvání, ale potom impulsem k vylepšování všeho, co se dalo. Velikou smůlu jsme měli jen jednou. Záhy po startu denní etapy jedné ze soutěží (raději jsem zapomněl, která to byla) se nám uvolnila matička, která v karburátoru provizorně přidržovala šroub krytu filtru sání motoru (známá závada motorů Š 120, kdy se šroub vytrhl z víka karburátoru a muselo nastoupit "dodělej doma"). Matičku nasál třetí válec motoru a nastal takový rambajs, že jsme mysleli, že couráme motor po zemi. Doklepali jsme tu pikslu až na fotbalové hřiště v Roudnici n. L., kde jsem sundal hlavu motoru a vyndal zbytek matičky. Válec byl jako vyleštěný, naštěstí však nepoškozený. Jen konec zapalovací svíčky zcela chyběl. Protože v těch dobách jsme sebou vláčeli snad celý rezervní motor (dnes je vhodné vozit už jen rezervní zapalovací cívku), půjčil jsem si v Roudnici pouze momentový klíč a zase jsem motor složil. Soutěž jsme tenkrát nedokončili, ale domů jsme dojeli a vůz nám ještě několik let sloužil.
Co říci závěrem? Především to, že se skláním před obětavostí pořadatelů a všech jejich pomocníků, kteří ve slunci, v noci i za deště obětují stovky hodin svého volného času pro zábavu druhých. Uznávám a obdivuji lidi, kteří dokážou dělat něco víc, než musí. Uznávám a obdivuji lidi, kteří se dokážou obětovat pro ostatní a nemyslí výhradně jen na svůj vlastní prospěch. Jsem nesmírně rád, že Ing. Janovský dokázal obnovit tradici GEODESIA RALLYE. Jsem přesvědčen, že tato soutěž neztratila nic na svém významu pro lidi i pro obor. Dnes je její význam možná ještě větší. Vždyť umožňuje realizovat tak potřebné společenské i firemní kontakty a svým dílem přispívá i k řešení profesních otázek. Těch neřešených je možná víc, než si připouštíme.
Ing. Miroslav Roule, CSc., PRAHA
Z časopisu Zeměměřič č. 11-99 | |||