V průběhu staletí, díky rozvoji poznání, přístrojové techniky i technologií dosáhl člověk toho, že může provádět nejen pozorování směrem ze Země (např. astronomická), ale také i z prostoru kolem Země.

V dnešním dílu se budeme proto věnovat mapování nejen metodou letecké fotogrammetrie, ale i metodě GPS včetně dálkového průzkumu Země.

Fotogrammetrie je nauka zabývající se určováním tvaru a rozměru a polohy (případně jejich změn) předmětů zobrazených na fotografických snímcích.

Princip fotogrammetrie byl znám již před vynalezením fotografie. Tak např. Ibn al Hajtham*) Muhammad del al Hasan – Alhazén (965 – 1039), viz 4. díl, popsal cameru obscuru. Vzhledem k tomu, že u fotografie se jedná o středové promítání, zabýval se jí např. Leonardo da Vinci.

Rozvoj chemie umožnil L. I. Daguerrovi (1787 – 1851) a J. N. Niepcovi (1765 – 1833) v letech 1824 – 1839 položit základy fotografické techniky. První snímky ze vzduchu byly pořízeny nedlouho po objevu fotografie r. 1858 z balónu francouzským fotografem G. Felixem Tournachonem – Nadarem v Paříži a v bitvě u Solferina r. 1859 (na základě lidského utrpení v této bitvě byl z iniciativy H. Dunanta založen Mezinárodní červený kříž). Roku 1859 vyhotovil plk. Aimé Laussedat (1819 – 1907) při obléhání Sevastopolu plán opevnění ze snímku pořízeného z věže.

Družicové metody v geodezii
Geodetické informace (především o gravitačním poli Země, jejím přesném tvaru a o poloze pozorovacích stanic) byly získány již sledováním prvních umělých družic. Pólové zploštění zemského tělesa zpřesnil podle prvních sovětských družic prof. Emil Buchar již počátkem roku 1958. Téhož roku bylo z pozorování družice Vanguard 1 zjištěna nesymetrie severní a jižní polokoule. Protože však geodetické údaje mají veliký praktický (bohužel také vojenský) význam, začaly se vypouštět speciální geodetické družice, vybavené aparaturou pro jejich přesné sledování (např. laserovými koutovými odrážeči, světelnými výbojkami, přesným frekvenčním standardem pro radiové sledování (některé družice Geos, Lageos, Kosmos).

Mezi vědeckými družicemi zkoumajícími okolí Země a kosmický prostor jsou nejčastěji zastoupeny družice astronomické a geofyzikální. Také Československo vypustilo (24. 10. 1978) vědeckou družici MAGION určenou pro výzkum MAGnetosféry a IONonosféry. Družice pracovala 3 roky.

Družice pro dálkový průzkum Země (DPZ) – zkušenosti s vojenskými průzkumnými a meteorologickými družicemi ukázaly, že je možné získat velké množství informací o zemském povrchu a oceánech. První družicí určenou výhradně ke snímkování Země ve vybraných spektrálních oborech byl americký Landsat 1. Většinou jsou to bezpilotní družice, přesto se v bývalém SSSR používaly ke snímkování i kosmické lodě a orbitální stanice (např. Saljut a V. P. Savynich, viz 2. díl). Dálkový průzkum se využívá k získávání hospodářských, geologických, geografických, hydrologických, ekologických aj. informací. Francouzské družice pro dálkový průzkum Země SPOT (Satellite probatoire d?observation de la Terre), byly vypuštěny během 80. let.

Družicový navigační systém globálního určování polohy GPS nazývaný též NAVSTAR využívá měření času (pseudovzdáleností) a fázových rozdílů mezi přijímačem a družicí. Buduje se od roku 1973 jako vojenský systém umožňující určení polohy libovolného počtu uživatelů i rychlých objektů v reálném čase a za každého počasí. Z výše uvedených požadavků se naskytla možnost určování poloh pomalých a statických objektů, tedy i pro zeměměřictví.

Systém GPS – NAVSTAR se úspěšně uplatňuje v geodezii vyspělých zemí již řadu let. Systém je tvořen třemi segmenty. Řídícím segmentem je 5 sledovacích stanic (např. na atolu Kwajalein nebo na ostrově Diego Garcia), jejichž úkolem je sledování družic, určování jejich drah, řídících manévrů a předávání informací o systému družicím.

Kosmický segment má 24 družic, které umožňují příjem signálu po dobu 24 hodin nejméně od 4 družic.

Uživatelský segment jsou přijímače GPS s oddělenými anténami a registračním zařízením, počítače pro zpracování měření a software.

*) existují různé přepisy tohoto jména

(joh)

---

Z časopisu Zeměměřič č. 3/2000