Zeměměřič

Zeměměřictví a katastr po deseti letech

Tři po sobě jdoucí velmi zajímavé a podnětné články na 4. až 11. straně časopisu Zeměměřič 4/00 autorů a známých osobností, Ferdinanda Radoucha, Lumíra Nedvídka a Petra Skály mne natolik zaujaly, že po dlouhé době přispívám do tohoto časopisu jiným tématem, než je FIG Working Week Prague 2000. V posledních deseti letech jsem byl natolik angažován v procesech změn v našem oboru, které jsou předmětem pěti otázek Miroslava Šedého a jedné titulní otázky Petra Skály, že se chci k uvedeným otázkám a článkům svým názorem připojit. Pokusím se to udělat stručně i když s rizikem, že nikoliv zcela výstižně.
Nejprve k otázkám Miroslava Šedého. Je dobře, že byly položeny - jsou pro hodnocení uplynulých deseti let legitimní, vůbec ne hloupé nebo zlé. Nemyslím si, že jsou proti někomu jako kritický osten namířeny. Jsou samozřejmě svým obsahem subjektivní, ale pokud někdo chce, ať se zeptá na dané období jinak a stejně výstižně nebo i lépe. Rozhodně to není jednoduché, protože klást chytré a smysluplné otázky za účelem následného poznání je někdy těžší, než na ně pak odpovídat. Dobře se ptát je svým způsobem umění a kdo je jím obdařen, toho si vážím. Absenci otázek považuji v jakkoliv malém či velkém společenství za jev velmi nezdravý. Jakmile začne kdokoliv za cosi odpovědný hledat ke své činnosti "klid", je třeba být na pozoru.
Koncepčnost a předvídavost delimitace státních podniků tehdejšího resortu ČÚGK podle mého názoru spočívala v rozhodnutí tehdejšího předsedy ČÚGK, Ferdinanda Radoucha, o delimitaci komerčních činností podniků Geodézie od činností správních. Ačkoliv byl zřejmě zcela sám "proti všem", vybojoval to nejcennější - vítězství nad tehdejší "setrvačnou hloupostí" nás ostatních resortních pracovníků (sebe nevyjímám a mám na mysli všechny ty, kteří alespoň nějakým způsobem mohli ovlivnit budoucí transformaci resortu a jeho podniků). Provedení delimitace již nijak koncepční nebylo a v podstatě záviselo jen na organizační struktuře podniků (přidělený majetek, zaměstnanci a zakázky komerčně zaměřených provozů a měřických oddílů středisek geodezie na straně jedné a totéž v podstatné části středisek geodezie zaměřených na vedení evidence nemovitostí na straně druhé). S nějakou koncepcí předvídat budoucí vývoj oboru zeměměřictví a katastru v ČR nikdo z nás moc neuměl a pokud ano, nevím nic o tom, že by to zveřejnil. Hlavním znakem delimitace, alespoň v Praze a Středočeském kraji, bylo hledání shody zástupců těch, kteří se vydávali do neznáma budoucího soukromého podnikání (o privatizaci se již vedly veřejné debaty na nejvyšší státní úrovni) a těch, kteří i nadále chtěli dělat to, co většinu svého dosavadního působení v resortu dělali. A ani ti v roce 1990 či 1991 netušili, kolik pravomoci a odpovědnosti jim budoucí legislativa po roce 1993 vloží do rukou.
Byla delimitace důsledná? Tato otázka se váže především k tehdejším provozům mapování podniků Geodézie a také k výrobním složkám tehdejšího Geodetického a kartografického podniku, který byl transformován na komerční podnik Kartografii Praha a rozpočtovou organizaci Zeměměřický ústav, posléze (v r. 1994) Zeměměřický úřad. Přesnou a prokazatelně správnou a objektivní odpověď, pokud taková může existovat, dodnes neznám. Je zřejmé a ve světě obvyklé, že stát musí mít správní orgány pro geodetické základy a státní mapové dílo - orgány provádějící v určitém rozsahu nikoliv jen správní, ale také výrobní geodetickou a kartografickou činnost. Jaká má být kapacita techniky, pracovníků a rozsah výrobní činnosti příslušných orgánů, které jsou pak konkurencí soukromým producentům obdobných služeb, na to asi nejlepší odpověď může nalézt ten, kdo výsledky těchto služeb dlouhodobě spotřebovává, ať už jako správní orgán, obec nebo občan. Zástupci resortu zeměměřictví a katastru na straně jedné a soukromých firem na straně druhé stojí proti sobě jako konkurenti, proto jejich názory se budou většinou lišit a u obou stran je třeba vnímat snahu ochránit pracovní místa svým zaměstnancům. Ani ve světě nejsou modely rozdělení kapacit mezi státní a soukromý sektor stejné a jsou výsledkem vývoje vesměs podstatně delšího, než je 10 let. Podle mého názoru i u nás spor o rozhraní diskutovaných činností státního a soukromého sektoru rozhodne v delším čase někdo jiný než zeměměřiči. Můžeme tomu říkat "trh" nebo "společenská poptávka" - čtenář ať si vybere.
Zde si dovolím poznámku k odpovědi Lumíra Nedvídka v pravém sloupci na 8. straně Zeměměřiče 4/00. Odpověď na počet zeměměřičů z oněch 6 000 zaměstnanců resortu ČÚZK hledejme v ustanovení § 2 písmene a) zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví ("zeměměřictvím se rozumí ... včetně technických činností v KN"). Není pak třeba tazatele obviňovat z demagogie. Když jsem na semináři pořádaném Komorou geodetů a kartografů v květnu 1999 v Praze v diskusi prohlásil, že "na mnoha katastrálních úřadech už zeměměřiči skoro vymřeli", byla následná diskusní reakce ředitele KÚ v Opavě Jiřího Trojky, člověka, kterého si od doby, kdy jsem ho poznal, velmi vážím a považuji ho za svého přítele a prvotřídního odborníka, velmi ostrá. Přesto si nadále myslím, že zastoupení zeměměřičů - zdůrazňuji, že mám na mysli odborné vzdělání, nikoliv praxi - je na mnoha KÚ zcela nedostatečné. Zeměměřictví dnes nelze spojovat pouze s měřením v terénu - to je jen menší část celého spektra výkonů - a má-li absolvent odborné školy minimální až nulovou měřickou praxi, neznamená to, že je proto nahraditelný někým, kdo nemá zeměměřické vzdělání vůbec. Chápu však také to, že se nelze paušálně a jednorázově zbavovat zaměstnanců KÚ, kteří byli zaměstnáni a zaškoleni v době, kdy získat do pracovního poměru zeměměřiče bylo pro mnohé ředitele KÚ skoro nemožné, protože pro nával zakázek byly soukromé firmy schopny absorbovat většinu odborníků, kteří na trhu pracovních sil byli k dispozici.
Tím se dostávám k odpovědi na otázku, zda byl kapacitní růst soukromých zeměměřických firem v období maximální poptávky znakem nezralosti jejich majitelů, nebo zda měl jiné příčiny. Zralost nebo nezralost - když byl tlak poptávky nejméně 4 roky značný, nešlo dělat nic jiného, než kupovat techniku, k ní lidi a zakázky plnit. Jiné příčiny neznám a Lumír Nedvídek to ve své odpovědi vyjádřil velmi přesně. Předvídavost je vlastnost lidského chování velmi individuální, proto i osudy jednotlivých firem, jejich zaměstnanců a majitelů jsou a budou individuální. Praktické zkušenosti v začátcích podnikání nikdo mít nemohl a tržní, chcete-li "kapitalistické" chování se teprve učíme.
K otázce celkového potenciálu v oboru zeměměřictví a katastru v ČR zastávám názor, že je ve státním i soukromém sektoru nepřirozeně velký a musí postupem doby klesat. Tento můj názor vyplývá ze srovnání kapacit s okolními státy, jak jsem je poznal v různých debatách s kolegy evropských zemí (Německo, Rakousko, Velká Británie, Polsko...) a osobních zkušeností se současnou úrovní poptávky po službách zeměměřictví a katastru. V bilancích je ale třeba samostatně posuzovat kapacity pro správní řízení o vkladu a výmazu práv v KN, které jsou ve většině demokratických států soustředěny nikoliv u moci výkonné (správní), jako je tomu u nás a na Slovensku, ale odděleně od KN, u nezávislé moci soudní. Do kapacitních úvah o budoucí správě KN ale rozhodně patří otázka, jak dlouho bude trvat a za jakých podmínek se tak má stát, aby se podle údajů KN vybíraly daně z nemovitostí. Vždyť "normální KN" by měl mimo jiné sloužit především tomuto účelu. Nemyslím si, že odpověď má v blízkém budoucnu hledat jen vedení resortu zeměměřictví a katastru, ale i mnohé další státní orgány - zejména Ministerstvo financí.
Mohla privatizace státního majetku resortu bývalého ČÚGK probíhat jinak a lépe? Nevím. V období let 1992 až 1994 byla programově preferována rychlost, bohužel však v prostředí nulových zkušeností a skoro nulových finančních zdrojů těch, z nichž mnozí by po dnešních zkušenostech dokázali vytvářet privatizační projekty zcela jinak, než tomu bylo tehdy. Nechci ale spekulovat na téma, zda by novodobé "koncepčně zralé privatizační projekty" neobsahovaly i smutně známé záporné znaky přesunu stamiliard státního majetku do soukromých rukou. Při uskutečňování soukromých a skupinových zájmů jsou Češi neskutečně vynalézaví, bohužel ne vždy pro veřejný prospěch a zdravý rozvoj společnosti. Prostě se mi zdá, že čistý a osvícený přechod majetku státu do soukromého sektoru je i ve světě spíš výjimkou, a že i dnes by u nás - právě pro tvrdost prosazování partikulárních zájmů - neprobíhal lépe a "spravedlivěji" než na začátku devadesátých let tohoto století. Přívlastek "spravedlivěji" v předchozí větě dávám do uvozovek zcela úmyslně z filozofických důvodů, které nechávám zcela na domyšlení čtenáře.
Proč je zeměměřictví na veřejnosti málo známé, ptá se a o odpovědi pokouší známý geodet-novinář Petr Skála. K tomu poznamenávám: Že novináři a média touží mnohdy jen "po krvi" a vidí zeměměřiče a katastralisty málo, a jen v tom horším světle, je u nás - doufám že snad jen zatím - zcela normální asi tak, že i my někdy produkujeme beze studu paskvily nesvědčící o žádoucí technické a etické úrovni našeho oboru. Nechci na tomto místě hodnotit, nakolik vůbec sami chceme a dokážeme nežádoucí nízkou úroveň svých služeb programově a systémově zlepšovat. Nechci planě moralizovat, ale nejsou řídké okamžiky, kdy mne při různých příležitostech jímá čirá bezradnost až bezmoc. A nevím, zda jde jen o mou individuální slabost, nebo zda jde o jev obecný. Ale vím jedno: Průměrný vlastník nemovitosti se jistě několikrát za život setká s činností zeměměřičů, KÚ a také stavebních úřadů, a jestli nezačne spokojenost těchto lidí nebo institucí s potřebnými službami a legislativou postupem času stoupat, žádná sebelepší mediální kampaň naší profesi a jmenovaným úřadům nepomůže. Podstatou každé služby je spokojený zákazník a obecná známost tohoto jevu prostřednictvím médií, je již formálním znakem úspěšnosti služeb. Asi tak, jako že zdravé tělo může bez ztráty úcty klidně nosit prosté šaty, ale nemocné tělo v drahém kožichu stejně ničemu a nikomu dlouhodobě nepomůže.

Petr Polák,

Český svaz geodetů a kartografů

Další příspěvky:
Jak pukaly ledy...
Podnikání v zeměměřictví <

Z časopisu Zeměměřič č. 5/2000