(poprvé)            (podruhé)            (potřetí)            (počtvrté)            (popáté)            (pošesté)

Stabilní katastr (1817 - 69)
    Snahy po získání dobrého měřického podkladu pro rozdělování pozemkové daně i potřeba přesných vojenských map celé říše, vedly po úspěšných zkouškách Františka I. k vydání císařského patentu ze dne 23. prosince 1817, v němž byla stanovena pravidla nového katastru pro daň pozemkovou.
    Zásady patentu obsahovaly mimo jiné také ustanovení, že pro každou obec se zhotoví způsobem uvedeným ve zvláštní instrukci samostatná mapa, ve které bude rozsah obce a jednotlivých pozemků, lišících se kulturou nebo vlastnictvím, vyznačen svou topografickou polohou, tvarem i velikostí v příslušném měřítku dle skutečnosti. Dále pak, že měřické práce a mapování mají provést civilní nebo vojenští geometři, teoreticky i prakticky způsobilí. Jako normální měřítko bylo stanoveno 1:2 880, kdy 1 vídeňský palec odpovídá 40 vídeňským sáhům, 1 čtvereční palec pak 1 dolnorakouskému jitru (1 600 čtverečních sáhů. Podrobněji Zeměměřič 12/1997 s.15.
    Katastr měl tvořit stálý a dokonalý seznam všech pozemků podrobených dani, s udáním jejich velikosti, polohy a čistého výnosu. Pro svou důkladnost a představu, že bude navždy sloužit svému účelu, byl nazván stabilním katastrem.
    Některé osvědčené zásady předchozího josefského katastru byly převzaty. Předmětem zdanění byl pozemek, pro který byl určen čistý výnos. Bylo převzato rozdělení země na katastrální obce a zobrazené pozemky – parcely – byly označeny parcelním číslem. Josefský katastr parcely ovšem označoval topografickým číslem. Pozemkové a stavební parcely pak byly číslovány ve dvou samostatných číselných řadách.

Podrobené a osvobozené pozemky
    Katastr rozlišoval pozemky dani podrobené a pozemky od daně osvobozené. Mezi pozemky podrobené dani patřila půda plodná a tzv. parifikáty, což byly pozemky využívané k jiným účelům než zemědělským a lesnickým, které měly být zdaněny podle porovnání se sousedními pozemky – parifikací.
    Plodná půda byla členěna podle následujících kultur: zahrady, vinice, role, louky, pastviny, lesy. K parifikátům patřily např. zastavěné plochy domů a budov včetně dvorů, stavební místa, plochy lomů, soukromé cesty, kanály, dráhy atd. K pozemkům osvobozeným od daně patřila neplodná půda, ale také rybníky bez užitku, koryta řek a potoků, veřejné kanály, náměstí, návsi, veřejné cesty, státní dráhy, kostely, kaple, hřbitovy, budovy sloužící státu, veřejné vzdělávací ústavy atd.
    Uvědomme si, že mapy tohoto katastru, po řadě přepracování a doplňování po dobu více než 150 let, stále tvoří základ dnešních katastrálních map. Odhadem se jedná asi o 70% území ČR. Proto je potřebné i v současné době znát nejen zásady, podle kterých byly tyto mapy zhotoveny, dále jejich původní vnitřní hodnotu, ale i způsoby a metody jejich dalšího doplňování a přepracování. Nahlédněme tedy do instrukcí vydaných pro provádění katastrálních měření.
    Po vydání patentu byla vyhlášena prozatímní měřická instrukce ze dne 28. března 1818 a po získání dobrých zkušeností se zaměřením pozemků v rozsahu čtvereční vídeňské míle (asi 50 km2) byla vydána definitivní měřická instrukce ze dne 28. února 1824 pod názvem "Instruction zur Ausführung der zum Behufe des 8-ten und 9-ten Paragraphes des Allerhöchsten Patentes von 23. December 1817 angeordneten Landes-Vermessung" (Instrukce k provádění zemského vyměřování nařízeného podle nejvyššího patentu ze dne 23. prosince 1817).
    Tato instrukce stanovila měřítko 1:2 880, pouze pro rozsáhlé lesy a pastviny a pro horská území se mohlo použít měřítko poloviční 1:5 760. Toto menší měřítko se však v českých zemích nepoužilo. Přesnost zobrazení délek byla stanovena tak, že rozdíl měřené délky a délky odsunuté na mapě neměl překročit 1/200 délky a pouze u pozemků malé ceny mohl rozdíl činit až 1/100.
    Původní instrukce z roku 1824 byla přepracována a podstatně doplněna, aby vyhovovala i odchylným poměrům v uherských zemích. Jako prozatímní pak byla vydána v roce 1856 a jako definitivní v roce 1865, tedy již po založení katastru v rakouských zemích. Platila pro celé území Rakouska-Uherska, tedy pro založení katastru v uherských zemích a obnovu katastru v zemích rakouských. Pro města a cennou půdu umožňovala použití dalších měřítek 1:720 a 1:1 440. Měřické instrukce propracovaly a zavedly promyšlené kontrolní postupy v průběhu celého procesu, jejichž principy se používají dodnes.

Gusterberg a sv. Štěpán
    Geometrickým základem map stabilního katastru byla trigonometrická síť a bezprojekční souřadnicová soustava Cassini-Soldnerova. Bylo využito předchozích triangulací I., II. a III. řádu. Triangulace I. řádu byla částečně opravena a nově vypočteny souřadnice sítě II. a III. řádu. Sférické excesy byly zanedbány a souřadnice byly počítány jako rovinné, byla rovněž zanedbána konvergence. Značné zkreslení úhlů, délek i ploch, narůstající se vzdáleností od počátku soustavy, vyžadovalo zvolení více souřadnicových soustav. Rozhraní mezi soustavami nemohlo být vymezeno poledníky a rovnoběžkami, jejichž obrazy si neodpovídaly, a v terénu muselo být stanoveno pevně a trvale zemskými hranicemi. Pro Čechy bylo použito soustavy se středem na bodu Gusterberg, pro Moravu a Slezsko soustavy se středem věže kostela sv. Štěpána ve Vídni. Potřebné zhuštění sítě body IV. řádu se provádělo grafickou triangulací stolovou metodou v měřítku 1:14 400. Stabilizace bodů byla provedena se značným zpožděním, až po dokončení podrobného měření. V Čechách byly triangulační práce provedeny v letech 1824 až 1840, stabilizace probíhala od roku 1845 do 1862. Na Moravě a Slezsku skončila triangulace v roce 1829, se stabilizací bodů se započalo teprve roku 1850.
    Podrobné měření bylo provedeno metodou měřického stolu, kdy mapa vznikala přímo v terénu. Měření detailu předcházelo doplnění sítě dalšími geometrickými body, které se určovaly protínáním ze 3 bodů nebo rajony. Délky se měřily latí nebo řetězcem. Pro podrobné měření v polní trati se používalo protínání, lesy se měřily zpravidla po obvodě rajonováním, nebo s využitím orientace buzolou. V zastavěné trati se určil stolovou metodou obvod, popřípadě uvnitř trati i význačné budovy, a vytyčila a zaměřila se síť záměrných přímek. Poloha stavebních parcel a zahrad pak byla stanovena souřadnicemi nebo křížovými mírami. Přesně se měřily jen obytné budovy, stáje a hospodářské budovy se odkrokovaly. Půdorys venkovských stavení byl určován i s okapy. Rozdíl mezi délkou přímo měřenou a odsunutou nesměl přesahovat 1/200 délky, v tratích s malým nebo žádným užitkem půdy směl rozdíl činit až 1/100 délky.
    Kromě katastrálních map se vyhotovovaly indikační nástiny (skizzy), později nazývané příruční mapy. Byly to kopie katastrálních map podlepené a rozříznuté na čtvrtky. Sloužily k vyšetřování v terénu, zapisovala se do nich jména vlastníků, domovní čísla, pojmenování tratí, rozlišení kultur atd. Byly výrazně kolorovány, obvody majetku byly obtaženy silnější čarou. Komisí v terénu ověřená a schválená skica pak byla podkladem ke kancelářskému dokončení mapy a sestavení parcelních protokolů. Používala se však i pro vceňování pozemků a další práce v poli. Katastrální mapa byla doplněna parcelními čísly. Pozemkové parcely byly označovány v původních mapách červenými parcelními čísly, stavební černými. Současně s přidělováním čísel se vyhotovoval parcelní protokol, původně samostatný pro pozemkové parcely a samostatný pro parcely stavební. Výpočty výměr se podle instrukce z roku 1824 prováděly tužkovým rozdělením parcel na jednoduché obrazce a plocha se počítala z odsunutých délek. Výměry se uzavíraly na stejným způsobem určené plochy tratí. Použití planimetru a zjišťování srážky papíru se zavedlo později, až instrukcí z roku 1865. Podle parcelních protokolů se sestavily další součásti písemného operátu, především hlavní kniha držebností (Bezitzstands-Hauptbuch), která pak nahradila do té doby vedenou pozemkovou knihu.

Přes 15 milionů parcel
    Mapovací práce trvaly v Čechách od roku 1826 do roku 1830 a pokračovaly od roku 1837 do roku 1843. Na Moravě a ve Slezsku od roku 1826 do 1830 a od 1833 do 1836.
    Bylo zaměřeno celkem 12 691 obcí, 79 328 km2, 15 359 518 parcel a vyhotoveno 40 907 mapových listů. Stabilní katastr nabyl právní účinnosti v Čechách roku 1860, na Moravě a ve Slezsku již roku 1851.
    Zatímco měřické práce byly ve stabilním katastru provedeny v mimořádně krátké době kvalitně a na úrovni tehdejších technických možností, práce vceňovací měly mnoho nedostatků. Zjištění čistého výnosu nebylo jednotné a již při zavedení katastru pro značnou dobu od zjištění a pro změny ve způsobu hospodaření nevyhovovalo potřebě spravedlivého rozvržení daní.

Ing. Ivan Pešl (Zeměměřický a katastrální inspektorát v Opavě)
Katastr nemovitostí po kapkách (potřetí) se bude zabývat obdobím Reambulace stabilního katastru (1869 - 1882).

---

Z časopisu Zeměměřič č. 3+4/98